Mérida

5. den

Posnídali jsme v hotelové restauraci pod slaměnou střechou u bazénu a potom jsme nechali Olivera, aby se ráchal a cákal po libosti. Střídavě jsme ho hlídali a balili před další cestou. Před polednem jsme vyrazili do Meridy, asi 130 km vzdáleného hlavního města Yucatánu. Dnes jsem řídila já a vyhnuli jsme se dálnici. Obyčejné cesty se vyznačují tím, že jdou skrze vesnice a jsou přerušované brutálními zpomalovacími hrby. Jejich záludnost spočívá v tom, že mají různý tvar a vyžadují tedy různou techniku jízdy, vždy je ale nutné téměř zastavit, jinak by to asi škaredě odneslo auto a tudíž i naše peněženka. Další záludnost hrbů spočívá v tom, že někdy jsou černožlutě pruhované a dobře viditelné, dokonce i označené dopravní značkou, ale jiné jsou takřka utajené – žádné pruhy, žádná značka. V důsledku toho chudák řidič má oči asi tak deset metrů před autem, aby na žádný hrb nečekaně nenajel. A spolujezdec taky. Jsme domluvení, že spolujezdec bude hlásit hrby, takže naše hovory v autě jsou přerušovány nepravidelnými varovnými výkřiky HRB!!! (Po několika dnech jsme přešli na španělštinu a vykřikovali TOPE!!! Zdálo se nám to tak nějak patřičnější.) Když se projíždí přes vesnice, stojí na kraji silnice u každého hrbu nějaký vesničan, který nabízí řidičům tu kukuřici, tu nějaké ovoce, tu vodu… protože ví, že každý řidič takřka zůstane stát – a některý si od něj něco koupí.

Divné je, že už jsme najeli možná 500 km, a neviděli jsme jediného políčka nebo kousku obdělané půdy. Jenom samý les, les a džungle. Kde pěstují plodiny, to netuším.

Další divná věc, kterou jsem dnes viděli opravdu častokrát: hodně pomalu jede auto ozdobené velkým obrazem Panny Marie a případně ještě fáborky a nafukovacími balonky, bliká a troubí. Za ním běží, nebo spíše kluše nějaký člověk (mohou to být muži i ženy) a v ruce drží hořící pochodeň. S mírným odstupem za běžcem jednou další dvě nebo tři auta, většinou dodávky. Chovají se stejně hlučně a nápadně jako to první auto, a v jednom z nich sedí dalších pět nebo šest lidí ve stejných teplákách jako běžec. Pravidelně se střídají a běží a nesou tu pochodeň… kdoví kam a kdoví proč. Tuto scénku jsme dnes viděli bez přehánění tak třicetkrát. Ještě jsem nepotkala nikoho, koho bych se na to mohla zeptat, ale zajímá mě to a přijdu na to.

Kolem druhé hodiny jsme dorazili do Meridy a GPS nás bezpečně dovedla do hotelu. Bez ní by to byl fakt problém, takto jsem to zvládla docela dobře. Merida má asi 800 tisíc obyvatel, je to opravdu velké a rušné město, ale popíšu je později.

Hotel Dolores Alba je zajímavý a je v pěší vzdálenosti od největšího náměstí, což je výhoda. Budovu hotelu tvoří čtyři třípatrová křídla uspořádaná do čtverce, uvnitř je velké atrium, kde je kromě jiného docela velký bazén, lehátka, vzrostlé palmy, restaurace. Pokoje obklopují to atrium, ty levnější mají okna do ulice nebo do bočních uliček, ty dražší mají okna do atria. Stěny chodeb zdobí reprodukce obrazů Fridy Kahlo a má to docela zajímavou koloniální atmosféru. Hotel je docela starý a působí dojmem, že by v něm klidně mohl bydlet Hemingway nebo Fitzgerald.

Jenom jsme si odložili věci a šli se podívat do města. Je tu fakt rušno. Něco jako pěší zóna tady není, i v těch úzkých uličkách kolem středu jezdí auta a autobusy. Ulice jsou jednosměrné, dva pruhy by se do nich nevešly. Na křižovatkách jsou sice semafory, ale uprostřed každé křižovatky ještě stojí chlápek s píšťalkou a v zelené vestě označené Policia Municipal a v souladu se světly píská a řídí pohyb chodců i aut. Po setmění k tomu ještě mává baterkou. Chodníky jsou dost úzké, tak pro tři lidi vedle sebe, a vzhledem k silnici jsou tak o 30 cm vyvýšené.

Město je hodně hlučné. Většina obchodů má otevřené dveře a před nimi stojí obrovské, ale opravu obrovské reprobedny obrácené do ulice a na plné koule vyhrávají nějaké mexické písně. Je to ohlušující, po pár krocích zvuk zeslábne, ale to už je člověk před jiným obchodem, s dalšími bednami a jinou písničkou…

Hlavní náměstí je dost velké, uprostřed dokonce rostou stromy (prý jsou to vavříny) a je tam dost místa pro bloumající a zevlující lidi. Líbily se mi zdejší lavičky: jsou betonové, natřené na bílo a mají tvar písmene S, takže dva sedící lidi si vidí do tváře. Zdá se mi to mnohem lepší než ty klasické rovné lavičky.

Na náměstí kousek od obrovského kostela nás odchytil nějaký místní nadháněč a lákal nás do svého obchodu (nebo spíš do obchodu, který mu platí provize za nahnané turisty). Chtěla jsem být tvrdá, ale Petr to neumí, a dal se s ním do řeči. Zeptal se ho na nějakou restauraci (už byly skoro tři hodiny a měli jsme hlad). Nadháněč nám jednu doporučil a hned nás tam skrze náměstí vedl (možná má provize i od restaurace…). Restaurace měla zahrádku venku a číšníka s dobrou angličtinou, dali jsme si tam nějaké jídlo, jehož názvu jsme nerozuměli, ale číšník nám vysvětlil, co to je. Bylo to sytivé, ale opět to mělo ke gurmánskému zážitku daleko. Jela jsem sem s informacemi, že mexická a speciálně yucatanská kuchyně je vynikající, a zatím mě tedy nijak neoslnila. Třeba jsme jenom nebyli v těch správných restauracích.

Dojedli jsme, zaplatili, a ejhle, znovu se zjevil náš nadháněč (asi číhal někde za rohem). Nedal jinak, že nás zavede k obchodu, kde prý prodávají dobré věci. Petr nedokázal odmítnout, já jsem se rozhodla, že se do toho nebudu plést, abych nebyla za saň. Nadháněč nás dovedl do pěkného obchodu na protější straně náměstí, kde údajně prodávali originální předměty zhotovené mayskými řemeslníky. Měli tam fakt krásné panama klobouky, měkoučké a na první pohled kvalitní. Údajně se dají zmuchlat do kuličky a potom zase rozmotat, a mají zpátky původní tvar, aniž by na nich byly nějaké známky toho zmuchlání. Petrovi se klobouky líbily a nějaký si stejně chtěl koupit. A už ho měli, začal se s nimi bavit o ceně… první požadavek byl něco jako 700 pesos, což je šíleně drahé, to uznal i Petr. Tak na něj vytasili fotky, jak domorodí Mayové ve vesnicích máčejí sisal nebo co to je a jak pracně a umně splétají klobouky. Bylo to působivé, a pokud nekecali a nějaké peníze přijdou skutečně Mayům, bude to bezva. Nakonec jsme dospěli (s mým vydatným přispěním) k ceně 450 pesos, což je sice pořád hodně, ale za krásný a kvalitní klobouk (doufám) přiměřeně.

Ani s kloboukem panama na hlavě ale nesplyneme s místním davem: na to jsme moc bílí a vysocí. Místní lidi nám většinou sahají tak po ramena a jsou podsadití, někteří vyloženě oplácaní až tlustí. Prostě vyčníváme z davu, s tím nic nenaděláme. A stejně jsem měla pocit, že na ulicích nevidím žádné turisty, jenom místní lidi.

Vrátili jsme se do hotelu, potřebovali jsme si chvíli dáchnout, těch dojmů, barev a zvuků už bylo opravdu hodně. Oliver se chvíli koupal v hotelovém bazénu, ale už se blížil večer a asi mu byla docela zima. Na pokoji se koukal na počítači na pohádku a já jsem v malé koupelně prala špinavé prádlo, kterého bylo po pěti dnech a ve třech lidech docela dost. Musela jsem být vynalézavá, protože umyvadlo bylo malé a samozřejmě bez špuntu. Nakonec jsem napustila horkou vodu ze sprchy do plastového odpadkového koše (byl úplně čistý, protože do něj dávají igelitový pytlík) a vyprala v koši. Z domova vezu tenkou šňůru, které jsem vychytrale koupila dvojnásobnou míru a zakroutila jsem ji tak, jak jsem to viděla loni ve Varanásí, takže se dá věšet prádlo i bez kolíčků. Natáhla jsem ji v pokoji a pověsila všechno prádlo.

Kolem půl osmé byla sice venku černá tma, ale je pátek večer a tudíž předpoklad, že ve městě se něco bude dít. Vyrazili jsme a dobře jsme udělali. Na hlavním náměstí to opravdu žilo: část okružní ulice byla uzavřená pro všechen provoz a probíhalo tam ukázkové utkání staré mayské míčové hry pelota. Kolem stály a seděly určitě stovky a možná až tisíce lidí. Všichni hráči byli polonazí, oblečení do bederní roušky, tělo měli výrazně pomalované tlustými bílými nebo černými čárami a na hlavě měli masku nějakého zvířete, asi jaguára nebo nějakého ptáka, a byli ozdobení bohatými čelenkami z peří. Hráli pelotu, což je míčová hra, ale oni ten míč neodrážejí ani rukama, ani nohama, ani hlavou, ale bokem. Když míč letí v úrovní boků, je to v pohodě, ale oni hrají i míče těsně nad zemí. V tom případě padají k zemi, ale opřou se o ruku a mrsknou zadkem tak, aby letící míč odrazili bokem. Určitě je to hodně náročné a vyžaduje to velký cvik. Do toho hrála hudba: hlavně bubny a píšťaly, které rytmem a naléhavostí dokreslovaly vývoj hry. Bylo to fakt zajímavé.

Vydrželi jsme tam asi do devíti a Oliverovi se to moc líbilo, ale bylo na něm vidět, že už toho má dost. Program sice ještě pokračoval, ale my jsme se vydali spát.

6. den

Slunce vychází v 6.25, a jakmile vyjde, rychle zažene nejen tmu, ale i noční chlad. Hotelová snídaně byla slušná, i když vzhledem k tomu, že jsme v subtropických končinách, bych čekala více ovoce. Už třetí den učím Olivera, že správný cestovatel jí tehdy, když má k dispozici jídlo, a nespoléhá na to, že přísun jídla bude pravidelný nebo předvídatelný. Je načase, aby to začal respektovat, nerýpal se ve snídani a o hodinu později na ulici nezačal remcat, že má hlad.

Hotelový bazén byl po snídani ještě zastíněný, takže jsme se nejprve vydali do města. Je zde několik koloniálních budov, které jsme chtěli vidět.

Než jsme přišli k první z nich, míjel nás nějaký Mexičan (malý a obtloustlý, jako většina zdejších lidí) a hlasitě se vyjádřil k Oliverově tričku se třemi velbloudy. Pán se domníval, že jsou to tři králové. Dali jsme se do řeči a vyšlo najevo, že pán zná Prahu a dokonce i Brno, protože dva roky pracoval ve Vídni a několikrát zajel na výlet i na Moravu a do Čech. Byl to kulturní antropolog, v současné době pracoval na nějakém vládním výzkumu. Přesně takového člověka jsem potřebovala, abych objasnila tu záhadu s běžci a jejich doprovodnými vozidly. Vysvětlil nám, že včera byl nějaký mariánský svátek a mladí lidé v celém Mexiku tento svátek slaví štafetovými běhy. Většinou se nechají odvézt pár kilometrů od domova a potom běží tu štafetu s hořící pochodní. Nemá to tedy nic společného s politikou, je to čistě náboženský projev.

Pán nás také nasměroval na obchod, kde se prodává zaručeně mayské zboží vyráběné ručně vesničany, a výdělek dostávají vesničané a nikoli překupníci. Hned jsme se tam vydali, protože pán říkal, že zavírají v poledne a otevřou až v úterý, a to my už v Meridě nebudeme. Obchod jsme našli a měli tam spoustu autentických předmětů všeho druhu: hamaky, deky, sošky, oblečení, klobouky, nějaké jídlo a alkohol… Ujal se nás ochotný pán, který podle svých slov pochází z oné vesnice, kde se ty věci vyrábějí. O každé nám něco řekl, bylo to zajímavé. Chtěla jsem koupit nějakou masku na zeď, ale byly šíleně drahé, tak jsem odmítla. Petrovi se zase zalíbila košile mexického stylu vyrobená ze sisalových vláken. Ceny byly ovšem mnohem vyšší, než na kolik jsme se cítili, tak jsme řekli, že ne. Jenže pán nám dal výraznou slevu a dalo se platit kartou, tak jsme se nakonec domluvili. Koupili jsme originální ručně vyráběnou košili ze sisalového vlákna a krásnou dřevěnou masku do mé domácí sbírky masek. Stálo to sice dost peněz, ale aspoň jsme podpořili nějaké domorodce.

Potom jsme se tedy konečně zašli podívat na ty koloniální budovy, které jsme chtěli vidět. Byl to guvernérský palác a na protější straně náměstí sídlo zdejší význačné a přebohaté rodiny Montejo, která tam žila od 16. století až do poloviny 20. století. Mám tyhle staré budovy ráda, hodně vypovídají o životním stylu a historii vůbec. Budovy byly volně přístupné, neplatilo se vstupné a dalo se jít na nádvoří, v guvernérském paláci dokonce i po schodišti na ochozy v prvním patře, byly dokonce přístupné i některé sály s historickou výzdobou. Líbilo se mi to.

Potom už byl čas na oběd. Rozhodli jsme se přejít trochu do úsporného režimu a koupili jsme si něco do ruky v pouličních bufetech. Slunko už stálo vysoko na obloze, Oliver začal toužit po bazénu a my jsme zase chtěli uniknout z těch strašlivě hlučných ulic. Ještě jsme rychle koupili v obchodním domě podsedák do auta pro Olivera, aby jezdil bezpečně. Možná tím, že je blonďatý a tolik se liší od místních dětí, možná tím, že se blíží Vánoce, nebo kdoví proč, mu paní pokladní k podsedáku přibalila velkou výslužku: čtyři velké balíčky různých bonbonů, sušenek a oplatků. Máme na dva dny vystaráno.

Asi od jedné do tří jsme se povalovali u hotelového bazénu a sbírali síly na další procházky městem. Odpoledne jsme vyrazili na další průzkum města. Sobotní odpoledne bylo obzvlášť rušné a hlučné. Chodníky plné lidí a silnice plné aut, a když jsme si něco chtěli říct, museli jsme doslova křičet, jinak jsme neslyšeli nic. Dívala jsem se na zboží za výlohami a zdálo se mi, že oblečení a boty v kvalitě, kterou bych považovala za přijatelnou, je tak o třetinu i více levnější než u nás. To, co jsou podle mých měřítek šmejdy, je neskutečně levné. Ale nejsme tady kvůli nakupování, takže do obchodů jsem nešla a spokojila jsem se jenom s letmými pohledy do výloh.

Jakmile se setmělo, dali jsme večeři v nějaké pouliční vývařovně. Dělali tam kukuřičné placky plněné asi dvaceti různými náplněmi, všechno bylo napsáno španělsky a obsluha hovořila jenom španělsky, takže jsme si objednali pět různých placek a vysvětlili jim, že nesmí být moc hot. Výsledkem bylo, že jsme jedli úplně mdlé jídlo, nebyla tam dokonce snad ani sůl. Ještě že na každém stolku stála velká miska s nahrubo nasekanou červenou cibulí k případnému dochucení. Já a Petr jsme si svoje placky posypali tak štědrou dávkou cibule, že v misce skoro nic nezůstalo… ale naše placky měly aspoň nějakou chuť. Zatím tedy rozhodně nehladovíme, ale yucatanská kuchyně nás nijak nepřesvědčila ani neuchvátila.

Přijde mi taky zvláštní, že ve výlohách mají figuríny vysokých, štíhlých a bílých lidí, zatímco 95 procent lidí, co vidíme na ulicích, jsou malí, tmaví, podsadití. Jako by u nás byly figuríny třeba Číňanů, a to se mi zdá divné.

Už potmě jsme se vrátili do hotelu na podvečerní odpočinek, ale chtěli jsme ještě večer vyrazit do města, protože jsme od místních lidí měli informace, že někde jsou nějaké večerní (údajně mayské) slavnosti. Šli jsme pěšky večerním městem docela dlouho, až jsme našli epicentrum těch slavností. Jaké bylo naše zklamání, když jsme zjistili, že se to hodně podobá vánočním trhům na Svoboďáku, včetně toho pódia, na kterém tančily školní děti v lesklých oblečcích na diskotékovou hudbu. Kolem bylo pár stánků se suvenýry a nějakým jídlem, a dost lidí, z nichž většina byli bílí turisti. Rozhodně to nestálo za tu dlouhou pěší cestu, ale to se dopředu nedalo odhadnout. Do hotelu jsme přišli až kolem půl desáté a Oliver usnul při čtení pohádky.

7. den

Celé slunečné dopoledne jsme strávili u hotelového bazénu. Na sluníčku bylo horko, takže chladná voda v bazénu byla více než příjemná. Až nás nicnedělání začalo nudit, vyrazili jsme do města. Na hlavním náměstí byl trh, který jsme chtěli vidět. Kolem náměstí byly desítky, možná stovky stánků s hadříky, hračkami a jídlem. Spousty místních lidí, hrstka turistů jako my. Zvolna jsme se procházeli a pozorovali lidi, bylo to zábavné. Na jednom konci náměstí hrála živá hudba a tančil nějaký soubor. Tentokrát to byl opravdový španělský folklór a líbilo se mi to tak, že se mi ani nechtělo odejít. Našla jsem si dobré místo na focení a hodně mě bavilo pozorovat tanečníky i diváky. Petr s Oliverem z toho nebyli tak nadšení jako já, takže jsme se rozdělili, oni se šli najíst a zpátky k bazénu. Dohodli jsme se, že se potkáme v hotelu. Osaměla jsem na rušném náměstí v Meridě a ohromně jsem si to užívala. Konečně jsem se mohla soustředit jenom na to, co se kolem mě děje, pozorovat, sledovat, fotit a neodpovídat na tisíceré dětské otázky.

Tančící skupina čítala asi deset párů, možná dvanáct. Dívky měly bílé šaty zdobené pestrým vyšíváním, na některé tance si vzaly do rukou košíky s květinami. Květiny měly také ve vlasech. Kluci byli celí v bílém, za pasem měli červený šátek. Tančili s velkým zaujetím a bylo vidět, že je to baví. Sledovalo je několik stovek lidí. I když tomu nerozumím, zdálo se mi, že je to skutečný starý španělsko-mexický folklór.

Až jsem se toho nasytila, vydala jsem se pátrat po nějakém jídle. Procházela jsem kolem desítek stánků a snažila se odhadnout, ze kterého jídla mi nebude blbě. Že bych nějak dešifrovala, z čeho se bude jídlo skládat, to opravdu nehrozilo. Pochytila jsem zatím slovo tacos, to jsou nějaké placky, a tortas, to jsou zase jiné placky. Poznám slovo vepřové, hovězí a kuřecí, když je vidím napsané, ale sama si na to nevzpomenu. Od starší paní ve vyšívaných šatech jsem si tedy objednala nějakou placku s masem a čekala, co to bude. Bylo to dobré, sytivé a laciné, stálo to 15 pesos, což je asi 22 korun.

Asi po hodině jsem se vrátila do hotelu a našla jsem Petra s Oliverem u bazénu, a už spřádali plány, co podnikneme.

V Lonely Planet jsem vyčetla, že asi deset kilometrů od města je hacienda, dalo by se to popsat jako staré velké hospodářství, které dnes už slouží spíše jako venkovská hospoda, ale za drobné vstupné se člověk může podívat i na to hospodářství. Kdysi mi o haciendách vyprávěli i moji dávní známí Mexičané, tak jsem si řekla, že by to mohlo být dobré. Jenže jsme narazili na úskalí orientace a nenašli jsme to. Zvolili jsme plán B, což byla místní zoologická zahrada, kvůli Oliverovi. Tu jsme našli, nebyla velká, ale byli tam lvi, jaguáři, hroši, žirafy, spousty opic, velbloudi, hodně ptáků a plazů. Oliver byl naprosto nadšený, a když jsme tam ještě objevili rozsáhlé hřiště s prolízačkami, kde mohl dělat „parkúr“, jeho nadšení neznalo mezí. Vydrželi jsme tam skoro do půl šesté, kdy se začíná stmívat.

Zítra nás čeká přesun do lokality, kde je biosférická rezervace, protože tam zimují plameňáci. Ještě předtím se asi zastavíme v dalších cenotách, to jsou ty hluboké díry v zemi s čistou vodou.