Celestún a Uxmal

8. den

Na dnešní den jsme měli hodně naplánováno, proto jsme snídali už krátce po sedmé hodině. Hotelová snídaně byla pořád stejná, žádné lukulské hody, ale zasytila. Dali jsme si smažená vejce (s nezbytnou fazolí, bez ní se tady nepodává snad vůbec nic), kukuřičné lupínky s ovocem a mlékem, kávu. Oliver pořád ještě nechápe mou cestovatelskou poučku, že se jí tehdy, kdy je jídlo k dispozici, protože za pár hodin, až se dostaví hlad, nemusí být žádné jídlo. Bude si na to muset přijít sám, až bude hladovět. Petr po snídani šel koupit vodu a chleba, já s Oliverem jsme balili. Nemáme žádnou představu o tom, kde a jak se dnes budeme stravovat, a protože se budeme pohybovat v odlehlých oblastech, chceme mít aspoň to nejnutnější, abychom nehladověli.

Kolem deváté jsme opustili Meridu a vydali se na asi padesátikilometrovou cestu na jih k cenotám ve vesnici Cuzamá, které prý mají být breathtaking. Mezi vesnicemi je docela slušná silnice a provoz není nijak rušný. Zrádné a ďábelsky záludné jsou ale hrby přes cestu. Ve vesnici a zejména u škol už je očekáváme, a tam jsou (většinou) i značené, ale dnes nás vyvedl z míry jeden, který byl mezi vesnicemi, z ničeho nic, bezdůvodně a neoznačený. Najeli jsme na něj naprosto nečekaně, a přestože jsme nejeli rychleji než 60 km/hod, byl to otřesný skok, při kterém spadly věci ze sedaček a srdce nám vyskočilo až do krku. Auto to naštěstí přestálo bez úhony a my jsme byli od té chvíle ještě opatrnější, skoro až paranoidní. Hlídáme si taky díry v silnici (některé jsou obrovské), a naše rozhovory v autě jsou přerušovány výkřiky: HRB!! nebo DÍRA!! podle toho, co zrovna hrozí. Nejzáludnější je HRBODÍRA, to je hrb, před kterým zeje díra, a tudíž je to všechno dvojnásob nebezpečné. Nejlepší je držet se v příhodné vzdálenosti za nějakým autem, protože podle jeho nadskakování, zpomalování a zastavování se dají rozeznat překážky.

Asi po padesáti kilometrech takto kodrcavé jízdy jsme dojeli do vesnice Cuzamá, kde jsou ty slavné cenotes. Na okraji vesnice už jsou připravení vozkové, kteří turistům nabízejí své služby. Za 250 pesos je odvezou na malém vozíku taženém malým koníkem ke třem různým cenotám a počkají, než si je turisté prohlédnou, vyfotí a případně si v nich zaplavou. Výborné bylo, že jsme tam dorazili relativně brzy a byli jsme prakticky jediní turisté. Z vozků nikdo neznal jediné anglické slovo, ale stejně jsme se nějak domluvili.

Usedli jsme do malého vozíku se dvěma sedadly proti sobě, vejdou se tam nejvíce čtyři dospělí a jedno dítě. Vozík má kovová kola a jede po takových primitivních a hodně rachotících kolejničkách, které údajně dříve sloužily k přepravě zemědělské úrody (netuším jaké, nedovedu si představit, jaké plodiny by zde mohly růst). Vozka zapřáhl malého koníka a vyjeli jsme. Zajímavé na tom bylo, že jsme jeli uprostřed jakéhosi řídkého lesa, do kterého bychom se asi jinak nedostali kvůli nepřátelské pichlavé vegetaci. Občas jsme viděli zbytky kamenných zídek, asi pozůstatky staršího osídlení.

Vozka nás postupně zavezl ke třem cenotám, do kterých se leze po žebříku. Jsou docela hluboké, počítala jsem stupně žebříku v jedné z nich a napočítala jsem jich 39. První dvě cenoty jsou malé, samozřejmě je v nich voda, ale nijak nelákala k vykoupání. Pěkné na tom bylo, že jsme tam byli úplně sami. Třetí cenota byla velká a skoro až krásná. Na jejím dně bylo hluboké jezírko čisté vody, na stropě krápníky a jakási zavěšená hnízda nějakých ptáků (nejspíš, to jenom odhaduji). Tam jsme se vykoupali, opět jsme tam byli jenom my tři. Voda byla překvapivě teplá a velkým vstupním otvorem dopadalo do cenoty denní světlo i sluneční paprsky, takže voda vypadala zářivě modře. Ve vodě byly malé černé rybičky, které nám připluly očichat nohy, a větší černé rybky, které si nás nevšímaly.

Vozka nás potom odvezl zpátky na stanoviště, jízda trvala asi patnáct minut. Blížilo se poledne a na kolejích byl poněkud větší provoz. Potkali jsme dva protijedoucí vozíky, a protože kolej je jenom jedna, museli jsme se nějak vyhnout. Náš vozka zastavil, my jsme vystoupili z vozíku, on vypřáhl koníka, vozík ručně sundal z kolejí, druhý vozík projel, vozka umístil náš vozík zpátky na koleje, zapřáhl koníka, my jsme nastoupili a pokračovali.

Pokud se týkalo jídla, naplnily se moje předpovědi, že ho nebude možné koupit. Pojedli jsme tedy suchý chleba, tvrdý plátkový sýr a sušenky, které jsem prozíravě nakoupila den předem.

Potom jsme sedli do auta a nanejvýš obezřetně jsme se vydali do Celestunu, kde máme nocovat. Hrbů a děr jsme míjeli nepočítaně, ale žádný a žádná už nás nepřekvapily, protože jsme byli fakt ostražití.

Celestun je místo na konci světa: je to zapadlá vesnice na západním pobřeží Yucatánu, o které by nikdo nevěděl, nebýt toho, že ve zdejších mangrovech a lagunách sídlí obrovské množství ptactva, mezi nimi i početné kolonie plameňáků, a je to tedy biosférická rezervace. Měli jsme zamluvené ubytování na břehu moře v jakési palapě (to je ta nejobyčejnější chatka). Tušili jsme, že to nebude nic moc, ale skutečnost předčila očekávání. Kvalita byla naprosto srovnatelná s tím, v čem jsme bydleli v Indii za 200 rupií (tady za 400 pesos). Petr nejdřív chtěl hledat něco jiného, ale potom uznal, že jednu noc v tom vydržíme.

Za důležitější jsme považovali výlet za zdejšími ptáky a plameňáky. Majitel chatiček nám zprostředkovatel jakéhosi místního majitele loďky, který nás zaveze na pozorování ptactva. Lodník přiběhl za pár minut a dohodli jsme se, „od kdy do kdy a co za to“. To všechno, aniž bychom my mluvili španělsky nebo majitel chatky či lodník anglicky. Hodně pomohlo, že jsme čmárali čísla klackem do písku. Jakmile jsme se dohodli, lodník odběhl a po chvíli připlul v motorové loďce (zapomněla jsem napsat, že naše palapa stojí na pláži na dohled od moře). Dohodli jsme se, že za 600 pesos vezme nás tři loďkou na hodinovou vyjížďku, během které uvidíme hlavně plameňáky, ale také jiné ptáky. (Vyjížďka nakonec trvala hodinu a půl).

Loďka byla pro osm lidí, my jsme ji měli sami pro sebe. Lodník plul dosti rychle podél pobřeží, až loďka docela dost nadskakovala na vlnách. Naštěstí byl den, kdy jsme Oliver ani já nezvraceli (to se dopředu nedá nikdy odhadnout, někdy zvracíme, jindy ne). Lodník ještě zaplul do jakýchsi místních doků, že musí koupit benzin. Přirazil k molu, vyskočil z loďky a my jsme čekali, Vtom se zvedl poryv větru a odnesl Petrovi jeho krásný nový a drahý panama klobouk, který má dva dny, a mrštil jím do vody. Klobouk se zvolna začal potápět. Petr se ho nechtěl vzdát bez boje, takže vyskočil z naší loďky na molo, vskočil do cizí loďky, která byla nejblíže potápějícímu se klobouku, a v nebezpečném předklonu klobouk vylovil. Byli jsme rádi, byla by ho totiž škoda (vlastně obou, Petra i klobouku). Zbytek plavby byl klobouk uložen v batohu (pravé panama klobouky se totiž prý dají srolovat do malé ruličky a potom zase rozmotat, aniž by tím utrpěl jejich tvar… uvidíme, jak se na to bude tvářit ten náš).

Lodník nás vozil po různých lagunách a zátokách kolem pobřeží, kde rostou mangrovy (poprvé jsem viděla mangrovové porosty) a přebývá různé ptactvo. Voda byla mělká, ptactvo se brodilo. Nakonec jsme připluli do mělké laguny, kde bylo několik hejn plameňáků. Nebyly jich tisíce, ale možná stovky. Vypadalo to moc hezky, modrá voda, zelené mangrovy, modrá obloha, zářící slunce a růžoví plameňáci…

Nemám moc fotek zblízka, protože jakmile jsme se přiblížili, plameňáci vzlétli. Ale bylo to moc pěkné, v zátoce jsme byli úplně sami, naprostý klid a pohoda. Lodník vždycky něco řekl španělsky, ale nějak jsme se domluvili a vždycky jsme pochopili, co nám říká. Cestou zpátky lodník zastavil u nějaké zřícené španělské pevnosti, jenom jsme se na ni podívali zvenčí, a zavedl nás pěšky do další zátoky s plameňáky. Na břehu byly hromady krystalické soli, která tam zůstává, jak se pomalu odpařuje voda. Oliver si klackem odlomil kus soli a vzal si ho, ale myslím, že až domů jej nedovezeme. (Poznámka o dva měsíce později: dovezli jsme, a teď spočívá jako artefakt u nás doma na schodišti.)

Po návratu z plavby jsme se ještě šli projít po pláži, ale za deset minut zapadlo slunce a byla tma jako v pytli. Hledali jsme něco k jídlu, ale všechny restaurace byly kupodivu dost drahé (150 pesos za hlavní jídlo je dost). Nakonec jsme si v krámku se zeleninou koupili pomeranče, banány, rajčata, jablka a obrovský ananas. Stálo to 80 pesos, najedli jsme se všichni a ještě nám zbylo na druhý den.

Byla tma a venku už nebylo co dělat, tak jsme šli do naši chatrče na břehu moře. Komfortem, úpravností a čistotou si v ničem nezadala s levným indickým hotelem. Wifina samozřejmě nebyla. Při pohledu na postele jsem rozhodla, že je čas vyndat protihmyzí spacáky. Máme ale jenom dva, takže Petr se obětoval a šel spát bez něj. Naštěstí moje obavy byly plané, ráno nebyl nikdo z nás poštípaný, takže tam asi fakt žádný hmyz nebyl.

Ale noc stejně nebyla úplně v pohodě. Bylo dosti chladno, choulili jsme se pod tenkými dekami, a kromě toho venku skoro bez ustání štěkali, vyli, kňučeli a rvali se psi – takoví ti plážoví bezdomovci. Měla jsem pocit, že jsem skoro oka nezamhouřila, ale to trochu přeháním, spala jsem, ale ne moc dobře. Kromě toho jsem pořád kontrolovala Olivera, aby byl přikrytý a nebylo mu zima. Petr na tom byl stejně. Ráno jsem se Olivera ptala, jak se vyspal, a prý výborně: zima mu nebyla a psy neslyšel.

9. den

Ráno žádné dlouhé povalování v nehostinné chýši: hned jak vysvitlo sluníčko, vydali jsme se na pláž. Jenom jsme se procházeli a pozorovali místní lidi, ptactvo a loďky. Posnídali jsme skrovně z vlastních zásob (v chýši pochopitelně není lednice a snídaně není v ceně) chleba, džem a ovoce. Vyjeli jsme asi v devět hodin a po dvou hodinách jízdy jsme dorazili do Uxmalu.

Ještě předtím ale musím popsat mexický venkov, dnes jsem totiž měla možnost pozorovat vesnice. Jsou velmi neladné: samý prach a nepořádek, nikde žádná travička. Domky jsou oprýskané a dost ošklivé, neudržované. O nějakých zahrádkách ani řeč. Po ulicích se pohybuje dost lidí, dětí i dospělých. Hodně lidí vozí náklady na dopravním prostředku, který vypadá jako náš bicykl zkřížený s dvoukolovým vozíkem. Ten bicykl má běžné zadní kolo i sedadlo, ale místo řídítek má jakési madlo, a před ním nákladní prostor v podobě vozíku, který má dvě kola. Takže je to jakási tříkolka, jenže dvě kola má vepředu. Mezi nimi je tedy korba na nějaký náklad, nebo sedátko tak pro dva lidi.

Domky na vesnicích jsou něco jako betonové krabičky: jsou opravdu malé, mají rovnou střechu, jedny dveře, okno, a to je všechno. Někdy ještě satelit, ale těch jsme moc neviděli.

Dnes jsme také vůbec poprvé viděli políčka s kukuřicí a ještě s nějakou plodinou, kterou jsem nepoznala.

Kolem jedenácté jsme dorazili na historické místo jménem Uxmal. Je to zase velký komplex budov, pyramid, nádvoří a tak podobně. Zdál se mi větší než Chichén Itzá a rozhodně tam bylo méně lidí. Bezvadné bylo, že na některé pyramidy se mohlo vystoupat po velmi příkrých stupních až nahoru. Seshora byl úchvatný pohled a já jsem měla pocit, že jsem pochopila, proč vlastně stavěli tak vysoké budovy. Dole v pralese je člověk stísněný a skoro nevidí oblohu, ale z vršku pyramidy je nádherný rozhled a člověk má pocit, že se může volně nadechnout… Možná že to byl jeden z důvodů, proč je stavěli. Pro mě by to byl důvod víc než dostatečný.

Kolem druhé hodiny jsme měli pocit, že je dost horko a že už jsme dnes viděli dostatek kamení, a jali jsme se hledat hotel, kde jsme měli rezervovaný nocleh. Ukázalo se, že hotel leží pouhých 500 metrů od historického místa. Dali nám lepší pokoj, než bylo původně domluveno, protože tu levnější část hotelu přestavují. Oliver byl nadšen z bazénu. Hotel je moc pěkný, vyzařuje z něj noblesa 30. let minulého století, kdy byl asi postaven. Máme krásný pokoj dokonce i s ledničkou, v koupelně je také vana, je to velký kontrast oproti včerejší chatrči. Na otevřených chodbách hotelu jsou staré fotografie a texty o zkoumání pyramid a o archeolozích, kteří v tomto hotelu bydleli.

Část odpoledne jsme strávili u bazénu, opět jsme tam byli jenom my tři. Číšník nám po chvíli přinesl talíř s mandarinkami a nějakým pálivým kořením, prý se to tady tak jí. Ve druhé misce přinesl kousky zeleniny také s kořením, bylo to velmi příjemné a chutné.

Hned vedle hotelu je muzeum čokolády, Petr tam vzal Olivera a já jsem zůstala v hotelu rovnat fotky a psát zápisky. Udělala jsem chybu, prý to bylo nesmírně zajímavé. Kromě informací o pěstování kakaa a výrobě čokolády tam byla i malá botanická zahrada a živé ukázky mayského folklóru, to všechno jenom pro Petra a Olivera, protože více lidí už tam nebylo. Ochutnávali také různé typy původní čokolády, která je prý hodně hořká a Oliverovi vůbec nechutnala.

Večer jsme se chystali zpátky k pyramidě, protože tam měla být light and sound show, podle našich informací v ceně vstupenky, kterou jsme už zaplatili. Jenže ouha, až jsme tam přišli, řekli nám, že si musíme koupit jiné vstupenky, protože ty denní na večer neplatí. Zas tak moc jsme po světelném představení netoužili, tak jsme šli zpátky do hotelu. Opravdu to byl kousek pěšky, takže dnes bydlíme od pyramid, co by kamenem dohodil.

Večer jsem si v hlavní hotelové hale všimla velkých fotografií význačných hostů, kteří v tomto hotelu bydleli. Bylo tam vždy uvedeno také datum, kdy zde onen host bydlel. Takže, podržte se: bydlela tady královna Alžběta, Henry Kissinger, šáh Réza Páhlaví, Indíra Gándhí, monacký kníže, dánská královna… a my, za 45 dolarů na noc, protože jsme měli rezervaci, ale souhrou náhod nám dali pokoj v luxusnější budově hotelu.

Protože široko daleko kromě dalších dvou hotelů a pyramid není vůbec nic, museli jsme na večeři do hotelové restaurace. Nebyla z nejlevnějších, a kdybychom si dali biftek, platili bychom asi 350 pesos, ale my jsme si dali polévku lima supe a nějaké místní jídlo, jehož jméno už jsem zapomněla. Bylo toho dost pro nás tři, a s předkrmem, který servírují automaticky před každým jídlem, jsme se najedli všichni. A kolikrát už člověk večeří ve stejné restauraci, v jaké jedla anglická královna (asi před čtyřiceti lety…).

Zítra nás čká dlouhý přejezd, další mayské památky a nocleh uprostřed pralesa, na to se všichni dost těšíme…