Edzná a Calakmul

10. den:

Už v devět ráno sedíme v autě a jedeme do Edzná, protože nás čeká dlouhý den. Silnice jsou rovné, provoz minimální, obloha modrá, počasí krásné. Po chvíli jsme překročili hranice: opustili jsme stát Yucatán a vjeli do státu Campeche. Zpomalovací hrby jsou lépe značené, ale je jich snad ještě více.

Krajina se postupně měnila, už to nebyla placka porostlá hustým lesem, ale mírně zvlněný terén s většími poli a sem tam nějakým lesem. Na polích rostla kukuřice a třtina, viděli jsme také nějaké sady s citrusy a nějakými palmami. Zastavili jsme se v jakémsi venkovském městečku, abychom nakoupili jídlo na celý den, protože dnes to bude s civilizací poněkud horší. V dosti velkém obchodě, který vypadal spíše jako skladiště, jsme nakoupili chleba, sýry, sušenky, vodu a konzervy. Petr si potom ještě v nějakém bufetu odvážně dal hamburger, já jsem radši jedla banány a jablka.

Pokračovali jsme mírně zvlněnou krajinou až do Edzná. Není to žádné město ani vesnice, jenom archeologická lokalita in the middle of nowhere. Počet návštěvníků a cena vstupného jsou nepřímo úměrné vzdálenosti od větších měst a turistických středisek. Zaplatili jsme asi 90 pesos za dvě vstupenky (pro srovnání: v Chichén Itzá jsme platili 400) a vkročili jsme do areálu. Kromě nás tam bylo ještě dalších šest lidí (pro srovnání: v Chichén Itzá několik tisíc) a stovky leguánů.

Ten pocit byl úžasný a nesrovnatelný s ničím: chodili jsme v poledním slunci mezi těmi opuštěnými stavbami, na většinu z nich jsme mohli vylézt, a celé jsme to měli sami pro sebe. Bylo překrásné počasí, hodně teplo, modrá obloha plná výstavních bílých obláčků, jasné slunce… prostě senzační focení. Oliver zase krmil leguány svým banánem. Až jsme dostali hlad, sedli jsme si pod strom a snědli ovoce, sušenky a chleba, které jsme si přinesli. Vydržela bych tam mnohem déle, ale museli jsme jet, protože nás čekal další přesun asi 250 km.

Cesta ubíhala docela dobře, střídali jsme se v řízení a moc jsme nezastavovali (jenom u těch zpomalovacích hrbů). Všimli jsme si, že ve státu Campeche jsou před zpomalovacími hrby varovné nápisy zona vibradore, což nás pobavilo. Nejprve jsme jeli rovnou na západ až na pobřeží Mexického zálivu, potom kousek podél moře a pak jsme zahnuli na východ do vnitrozemí. Po dalších asi 150 kilometrech jsme dojeli na místo, kde se odbočuje z hlavní silnice do lůna pralesů k lokalitě Calakmul, která je naším zítřejším cílem. Kousek od hlavní silnice je pralesní hotel, kde dnes bydlíme. Dojeli jsme tam s posledními troškami denního světla, bylo asi půl šesté.

Ten hotel stojí za popis: Je to skupina sofistikovaných chatrčí a jedné ústřední větší chatrče, kde je recepce a restaurace. Všechno je to rozhozené v lese a mezi jednotlivými chatrčemi jsou upravené cestičky. Chatrče mají zděné stěny, trámové konstrukce, doškové střechy a místo oken sítě proti hmyzu. Vnitřní zařízení je prosté takovým tím obyčejně ušlechtilým způsobem: postele mají moskytiéry, v koupelně teče teplá voda, závěsy na oknech jsou z režné látky, stůl je z tlusté dřevěné fošny a stojí na uříznutých kusech kmene stromu, omítky vypadají, jako by byly hlazené rukou… Jenže prosinec je i tady zimní období a v noci bude bez skel v oknech asi dosti zima. Tak jsem Oliverovi na noc oblekla dvě termotrika a zabalila ho do všech dek, kterých je tady naštěstí dostatek. Já to také nepodcením a pořádně se obleču, abych se vůbec vyspala. Naštěstí těch dek je tady dost.

Ještě předtím jsme se ale na chvíli vydali do nočního pralesa. Prý tady žijí jaguáři, proto jsme nechtěli riskovat a jít se jenom tak někam potmě prodírat a čekat, kdy nám co skočí za krk. Sedli jsme do auta a vydali se po úzké silničce směrem, kam zítra pojedeme dalších 60 km do pralesa k ruinám. Asi po dvou kilometrech jsme zastavili, zhasli světla, vypnuli motor a vystoupili. Jenom tak jsme tam v naprosté tmě stáli na úzké pralesní silničce, koukali se na hvězdy, poslouchali cvrčky nebo co to vrzalo, odráželi Oliverovy nesčetné otázky a snažně ho prosili, ať je aspoň dvě minuty zticha, že si chceme užít nočního mexického lesa, protože to už nikdy v životě nezažijeme. Ale bylo to fakt pěkné a žádný jaguár na nás nezaútočil.

Vrátili jsme se do hotelu a v restauraci si dali jenom drink, protože jsme se najedli z vlastních zásob. Restaurace byla hodně otevřená směrem k džungli: její stěny netvořilo nic jiného než protihmyzí pletivo natažené v dřevěných rámech. Slaměná střecha, betonová podlaha, svítidla potažená papírem… bylo to pěkné. Petr si dal pivo, já nějaký míchaný drink a Oliver orange juice. Když Petr pil svoje pivo, Oliver se ho zeptal, jestli je to Staromexiko. Hodně nás to pobavilo. Dovedete si představit, že večeře v takové nenápadně luxusní restauraci uprostřed pralesa asi není za lidovou cenu. Měla tam být i wifina, ale nějak jsem se nechytala, takže jsme off-line. Kromě nás bylo v restauraci asi osm lidí (a na parkovišti před hotelem jsem napočítala sedm aut). Ti všichni jsou dnešní nebo zítřejší návštěvníci Calakmulu, protože široko daleko nic jiného není. A vzhledem k tomu, že Calakmul je tak daleko ode všeho a je nutné se tam několik hodin trmácet úzkou pralesní cestou, jsem si téměř jistá, že zítra tam nebude víc než deset lidí, a když budeme mít trochu štěstí, budeme tam sami. Možná ještě pár opic a leguánů.

Zítra tedy vyrazíme na ruiny, mezi nimiž stojí i pyramida, která je nejvyšší a největší ze všech mexických pyramid. A prý se v tom pralese ještě skrývají tisíce neobjevených staveb…

11. den:

Díky tomu, že jsme se na noc teple oblékli a měli jsme dostatek teplých přikrývek, nemrzli jsme a dobře jsme se vyspali. Vstávala jsem za svítání, abych nafotila něco kolem chatrčí, kde jsme bydleli, ale bylo to v lese a hodně tma, takže se to moc nepodařilo. Aspoň jsme se brzy sbalili a vyrazili na snídani do té pěkné restaurace, kde ovšem po ránu byla ukrutná zima.

Když jsme nosili zavazadla do auta, Petr si všiml, že máme dosti prázdné jedno kolo. S pomocí nějakého hotelového pracovníka se snažili kolo nafoukat, ale marně. Vyměnili ho za rezervu a zjistili, že v kole je vražený hřebík a trvale uchází. Budeme to muset nějak řešit, ale dnes ne…

Už v osm hodin jsme seděli v autě a jeli do Calakmulu. Mělo to být 60 km a počítali jsme, že pojedeme asi hodinu. Prvních 20 km šlo svižně, protože silnice byla relativně dobrá a před námi jelo místní auto, takže jsme se drželi za ním a věděli, že když jede rychle, můžeme jet taky rychle. Jenže po dvaceti kilometrech auto zastavilo u jakési budky a my jsme museli jet sami. Silnice se zúžila a poněkud zhoršila, a nejhorší bylo, že se na ní střídala osvětlená a zastíněná místa a my jsme neviděli, kde se skrývá jaká díra… bylo to pomalé a zdlouhavé, ale zato jsme byli v mexické džungli, a to už samo o sobě je zážitek. Provoz byl skoro nulový, takže jsme nemuseli dávat pozor na protijedoucí auta. V hustém lese jsme neviděli žádný život, který tam ale bezpochyby je, jenom dobře ukrytý. Po hodině jízdy jsme přijeli ke vstupní bráně do Calakmulu. Už tam stála asi tři další auta, takže uvnitř bylo asi dvanáct lidí.

Zaplatili jsme 92 pesos vstupné za dva lidi (opět nepřímá úměra mezi cenou a vzdáleností od civilizace). Calakmul býval kdysi dost velké město, kde prý žilo asi 50 tisíc lidí. Dnes jsou některé stavby objevené a přístupné, ale mnoho se jich ještě skrývá v husté džungli. Pro návštěvníky jsou vybudovány cestičky, ale nijak neruší, jenom usnadňují chůzi. Dosti často roste uprostřed cestičky strom, protože budovatelé prostě jenom budovali stezku, ale nekáceli stromy… a to se mi líbilo. Šli jsme asi kilometr, možná ještě více, než jsme uviděli první menší ruinu. Ještě předtím jsme ale několikrát viděli na stromech opice, myslím, že to byli vřešťani, ale nevím to jistě. V této oblasti taky žijí jaguáři, ale lidem se vyhýbají. Neviděli jsme ani jednoho, ale jsme přesvědčení, že jsme cítili jejich čpavý pach (třeba to byly jiné šelmy, ale říkáme, že to byli jaguáři, protože to zní dobře). Možná jsme cítili místa, kde si značkovali teritorium. V takových chvílích jsme tedy říkali: Čichám, čichám jaguářinu, a Oliverovi se to moc líbilo.

Chodili jsme úzkými stezkami mezi jednotlivými ruinami. Některé stavby byly menší, asi to bývaly obytné domy, jiné byly velké, asi domy významných lidí, a tři z nich byly obrovské, snad chrámy nebo co… U některých byly vysvětlující nápisy, ale přestali jsme je číst, protože pro celkový zážitek z místa pro nás nebylo důležité, abychom znali jména a letopočty… ostatně, ani badatelé v tom nemají moc jasno.

Na rozdíl od jiných míst, která jsme viděli, je Calakmul ponechaný v dosti „přírodním“ stavu podobném tomu, v jakém je asi našli první objevitelé. Roste tam hodně stromů na místech, která asi dříve bývala náměstí nebo prostranství… ale člověk si může představovat, jaké to bylo město a jak to vypadalo. Bylo to už čtvrté historické místo, které jsme viděli, a líbilo se nám nejvíc. Na ty velké stavby se dalo bez omezení vystoupit. Stupně byly hodně příkré a vysoké skoro po kolena, takže než jsme vystoupali až nahoru, my starší jsme se zadýchali, ale Oliver tam vyskákal jako kůzle a po chvilce už na nás volal z vrcholu. Počítala jsem stupně a na nejvyšší pyramidě jich bylo 140. Seshora byl úchvatný pohled na okolní lesy, z nichž tu a tam vykukoval kousek jiné staré stavby… a bylo patrné, jak velké to město bylo. Opět bylo krásné počasí s modrou oblohou a bílými obláčky.

A najednou Petr řekl, že už je půl druhé a měli bychom jít. Strávili jsme tam čtyři a půl hodiny a uteklo to jako půlhodina. Zpátky jsme jeli stejných 60 kilometrů lesem na hlavní silnici a dále nás čekalo dalších asi 150 kilometrů do Laguna Bacalar, kde jsme měli bydlet.

Vycházelo to tak akorát, že dorazíme před setměním. Někde cestou jsme překročili hranice dalšího státu, už nejsme v Campeche, ale v Quintana Roo. Zdálo se mi, že zdejší hrby jsou větší a hůře značené, ale ohledně hrbů už jsem paranoidní. Také je neznačí zona vibradore, ale velocidad reductor, takže místo vibrátorů máme reduktory.

Do Laguna Bacalar jsme přijeli před půl šestou, tedy opět s posledním denním světlem. Zapomněla jsem napsat, že všechna naše dosavadní ubytování jsme našli velmi snadno, připravila jsem si totiž přesné GPS souřadnice a jeli jsme prakticky najisto. Pro ubytování v Laguně jsem neměla žádné souřadnice, jenom adresu, takže jsme se museli staromódně vyptávat. Mimo jiné jsme se také ptali jedné paní u malého bílého hotýlku, který v tomto vyprávění ještě sehraje určitou roli. Paní nás nasměrovala k nedaleké Casita Carolina, kde jsme měli zamluvené bydlení. Správcem je velmi přátelský a srdečný asi třicetiletý Američan, se kterým jsme se bez jazykových nesnází domluvili. Ale ouha, ukázalo se, že jsem se dopustila zásadní chyby: bydlení na tomto místě máme zamluvené až od zítřka a dnes jsou plní. Je to úplně a jenom moje vina, při plánování cesty jsem se prostě spletla a na dnešní noc jsem neudělala žádnou rezervaci, v našem plánu zeje jednodenní mezera, kterou jsem odhalila až teď. Velké štěstí bylo, že správce v Casita Carolina ovládal angličtinu a nebyl to někdo, s kým se lze dohovořit jen španělsky (jako třeba ten majitel chýše v Celestunu), jinak bychom byli docela nahraní. Byl velmi ochotný a nápomocný a hned nám pomohl sehnat na jednu noc jiné ubytování. A byl to ten bílý hotýlek, u něhož jsme se ptali na cestu. Spíše než hotýlek je to vlastně penzion, má jen tři pokoje a je v provozu teprve měsíc. Všechno nové, pěkné a čisté. Paní majitelka taky mluví anglicky a je milá. Nejsou zde žádní jiní hosté, máme k dispozici i malou kuchyňku s lednicí. Dojedli jsme vlastní zásoby a už se nám nechtělo nikam na večeři ani nakupovat.

Zítra se přesuneme do domečku u jezera a budeme tam tři dny odpočívat a třídit si zážitky, kterých bylo za těch pár dní už opravdu hodně.