34. den
Přesouváme se z Chicxulubu do Cancúnu. Jsou to asi čtyři hodiny jízdy. Nespěcháme, na cestu máme celý den. Konečně se mi daří nafotit si mexický hřbitov, to jsem chtěla celou dobu.
Pozdě odpoledne přijíždíme do Cancúnu a ubytujeme se v předem zamluveném malém hotelu, není to nic luxusního, ale má dokonce i malý bazén. Nakonec jsme jej ani nevyužili.
35. den
Ráno jsme se sbalili v hotelu a jeli se naposledy podívat k moři a potom vrátit auto do půjčovny. Všechno proběhlo hladce, nenašli žádné škrábance navíc. Z půjčovny nás odvezli na letiště, byli jsme tam přesně podle plánu asi ve 13 hodin. Plánovaný odlet byl v 15.10. Chvíli předtím ohlásili, že letadlo má technickou závadu a odletí asi o hodinu později. Bylo to na pováženou, protože na přestup na další let z Detroitu do Paříže jsme měli jenom 90 minut.
Za další hodinu oznámili, že letadlo odletí v 18 hodin a že nám dají v Detroitu hotel a najdou jiné spoje. Nám to vychází přes Amsterdam a v Praze nebudeme v úterý ve tři odpoledne, ale ve středu v půl deváté ráno. Dali nám poukaz na nějaké jídlo v restauraci, bylo to na 450 pesos, ale při letištních cenách jsme za to pořídili velkou pizzu a dvě limonády. Odlet pořád odsouvají, ještě ve 20 hodin nejsou vidět žádné známky toho, že by se něco dělo… Oliver se příšerně nudí a asi tisíckrát se zeptal, kdy už poletíme.
Každou hodinu se z reproduktorů ozývalo takové to standardní hlášení, že jestli nás osloví nějaký neznámý člověk a bude si u nás něco chtít nechat… atd, atd… Kolem deváté večer už na letišti bylo jen těch asi 200 lidí, kteří spolu s námi čekali na to nešťastné letadlo. Když se znovu ozvalo to varovné hlášení, jedna spolučekající paní zavolala: Ale tady nejsou žádní strangers, my už se přece všichni známe!!! A měla pravdu, po společném osmihodinovém čekání už jsme byli všichni takříkajíc na jedné lodi a skoro jsme se znali jménem.
Ve 22 hodin oznámili, že let je zrušen a že nás odvezou na hotel. To by bylo dobré, ale museli jsme zase přes pasovou kontrolu a vyzvednout zavazadlo, které už jsme odevzdali… a než takto odbavili 200 lidí, trvalo to hodinu. Vyšli jsme před letištní halu a bylo to jako deja vu, protože ve stejné situaci jsme byli před pěti týdny. Drobný rozdíl tady byl: poprvé jsme se těšili na nové zážitky, podruhé už jsme jich měli dost a chtěli jsme domů, ale ještě nám nebylo přáno. Potom nás šestimístnými mikrobusy odváželi do hotelu v zona hotelera, kde jsou ty největší americké hotely a casina a obchody a bary… a kromě toho už nic jiného a už vůbec ne mexického. S Oliverem a dalšími třemi lidmi už jsme seděli v mikrobuse, když vtom tam strčil hlavu někdo z Delta Airlines a chtěl vědět, kolik má Oliver let (bůh suď proč). Řekli jsme mu to, a za několik minut přišel jiný člověk se stejným dotazem… a když přišel třetí a ptal se nás na totéž, Petr řekl: before we leave, he will probably be six… a celé auto se řehtalo. Po několika minutách jsme se rozjeli, ale asi po sto metrech jízdy auto zastavilo a otevřely se dveře. V nich se objevila hlava, ale než se stačila na cokoli zeptat, jeden ze spolucestujících na nic nečekal a mohutným hlasem zavolal: Five and a half!! a všichni jsme se řehtali, ale bylo to čiré zoufalství, protože bylo jedenáct večer a my jsme byli od jedné hodiny odpoledne na letišti, v tuto chvíli jsme už měli být někde nad Atlantikem a místo toho jsme trčeli v Cancúnu.
Ve 23 hodin nás dovezli do hotelu v srdci té hotelové zóny. Připadala jsem si jako v Las Vegas, všude hrála hlučná hudba, ulice plné americké zlaté mládeže, která táhla z jednoho baru do druhého, v napůl otevřených hospodách a na pódiích se tančilo… přecházely z toho oči i uši.
Na hotelové recepci jsme vystáli další frontu, protože se přihlašovalo 200 lidí najednou.
Recepční naštěstí nechtěli pasy, jenom někam napsali jméno a příjmení.
Hotel byl velký, moderní, luxusní, se střešním bazénem a dalšími vymyšlnostmi. Dali jsme si kufry na pokoj, sundali teplé spodní prádlo, které jsme na sobě měli, protože jsme byli připravení na noc v klimatizovaném letadle, a zašli jsme se ještě podívat do toho mexického Las Vegas, když už nás tam dovezli.
Oliver z toho byl dost vykulený: tolik hluku, barev, zmatku a lidí oblečených za komiksové postavy ještě neviděl. Potkali jsme všechny, od Spidermana přes Batmana až po Jokera… Po deseti minutách nám z toho šla hlava kolem a rychle jsme se vrátili do hotelu.
Petr měl žízeň, tak jsme si u baru v lobby dali pivo. Oliver si mezitím sundal boty a začal skákat parkúr po pohovkách a křeslech rozmístěných v hotelové hale. Neměli jsme sílu ho okřikovat a stejně tam kromě nás nikdo nebyl, takže to nikomu nevadilo. Oliver byl tak
rozdováděný, že odmítal jít spát, přestože bylo po půlnoci. Dotlačili jsme ho do pokoje, vyčistil si zuby, sundala jsem mu oblečení a během dvaceti vteřin usnul, nepřeháním ani vteřinu.
36. den
Vstávám v pět ráno a ve čtvrt na šest budím Olivera. Nechce se probudit a jenom vrčí Neruš! Nakonec jsme to přece nějak zvládli a v půl šesté jsme byli v hotelové jídelně na snídani. Neměli jsme ještě hlad, ale kdo ví, kdy budeme mít možnost se najíst… V šest ráno nás ještě za tmy vezou na letiště, je to asi 15 km od hotelu. Než jsme dojeli na letiště, vyšlo slunce.
Museli jsme absolvovat znovu celou šaškárnu s odbavením, a slečna u přepážky nám oznámila, že nepoletíme v osm hodin do Detroitu, ale ve dvanáct do Minneapolis, odtud do Amsterdamu a potom do Prahy, kam přiletíme ve středu v poledne (místo původního
termínu v úterý odpoledne). Je to zdržení o celý den. Když nám to řekla, vyjelo ze mě okamžitě: you must be kidding! Jakmile nám vytiskla palubní vstupenky, zeptala jsem se jí, jak a kde si můžeme stěžovat na Delta Airlines. Petr mě mírnil, ať do toho nehrabu, ale já jsem nedokázala mlčet a jako ovce se nechat posouvat po letištích celého světa. Byla jsem slušná, používala jsem slova disappointed a upset a nikoli pissed of a fucking delay. Takže abych to shrnula, vstávali jsme v pět ráno a na letiště přijeli v půl sedmé, abychom se dozvěděli, že odletíme v poledne. Slečna u přepážky nám ještě věnovala štědré poukazy na občerstvení v hodnotě 140 pesos na osobu… jenom na dokreslení, špagety pro Olivera stály 250 pesos, nějaké placky se zeleninou 160 pesos.
Nějak jsme to přežili do jedenácti a potom už jsme nastoupili do letadla a ve dvanáct skutečně odletěli. Let do Minneapolis trval tři a půl hodiny a jako občerstvení jsme dostali džus nebo kávu a sušenky… všechno ostatní jsme si mohli koupit. Nechápu, proč se Delta Airlines chová jako nějaká nízkonákladovka. Uff, už vím, komu se budu příště vyhýbat.
Postřehy z letiště v Minneapolis: kromě obligátního vyndávání počítačů, foťáků, mobilů,
zubních past a dalších kosmetických potřeb si cestující při kontrole musí taky zout boty (jak ponižující). V Minneapolis ale mají pravidlo, že cestující nad 75 let se zouvat nemusí. Jakmile kontrolorka uviděla zarostlého a zpustlého Petra, řekla mu, že se nemusí zouvat. Pár let mu tím sice přidala, ale byl rád, že byl ušetřen té potupné procedury.
V letištní budově byla vyhovující teplota, ale venku bylo mínus 11 a zasněženo. Oproti 30 stupňům v Mexiku citelný rozdíl, který jsme v klimatizované hale naštěstí nepoznali na vlastní kůži.
Na kritických místech v letištní hale postávali pomocníci v uniformách letiště a ochotné pomáhali každému, kdo se zastavil a třeba jenom na vteřinu se začal bezradně rozhlížet. Nenechají člověka ani najít si číslo gatu na rozsáhlé tabuli, hned přispěchají, zeptají se, kam letíte, a najdou vám to sami. Pro někoho, kdo není zvyklý pohybovat se na letišti nebo je nervózní z cesty, je to určitě skvělá pomoc. Ovšem musí rozumět jejich angličtině, což někdy není docela snadné.
Při procházení letištními koridory měl Petr na hlavě svůj mexický panama klobouk a v kombinaci s opálením a šedivým strništěm na bradě vypadal zajímavě cestovatelsky zpustle. Míjel ho nějaký mladík, zálibně se podíval na klobouk a řekl: Nice hat, sir. Tohle je na Američanech hezké. (Ocenila jsem, že řekl sir a ne třeba mate, byl mezi nimi věkový rozdíl asi padesáti let.)
V čekacích prostorách a kolem restaurací byly na každém stolku dva iPady, zapnuté a naprosto funkční. Jejich primárním účelem bylo, aby si člověk mohl objednat nějaké jídlo, které mu přinesli do pěti minut (zaplatit mohl samozřejmě kartou). Ale fungoval na nich taky internet a vyhledávání letů a všechno, takže jsem si během čekání vyřídila i mejly. To bylo příjemné.
Naše letadlo do Amsterodamu mělo jen bezvýznamné, asi půlhodinové zpoždění, a odlétali jsme pár minut před osmou večer místního času.
V letadle jsme narazili na nějakého chlápka, který se nás něco ptal anglicky, my jsme mu
anglicky odpovídali, ale když jsme se mezi sebou začali bavit česky, spustil taky česky… byl to nějaký dopravní pilot, který lítá v Kanadě a letěl zrovna domů na dovolenou. Přisedl si k nám a povídal si s Oliverem o letištích a letadlech, bylo to výborné, protože Oliver se dozvěděl spoustu nových věcí. Než usnul, samozřejmě.
37. den
Oliver prospal celý let pohodlně natažený na třech sedadlech, já jsem se velmi nepohodlně krčila na jednom, ale vzhledem k tomu, že let trval „jenom“ sedm hodin, a vzhledem k tomu, co už jsme měli za sebou, to byla maličkost.
Zbytek cesty se nekonečně táhl, ale všechno jednou skončí, a tak skončila i naše cesta do Mexika a zase zpátky…
Do Mexika a zase zpátky 