Znovu v Cancúnu a cesta domů

34. den

Přesouváme se z Chicxulubu do Cancúnu. Jsou to asi čtyři hodiny jízdy. Nespěcháme, na cestu máme celý den. Konečně se mi daří nafotit si mexický hřbitov, to jsem chtěla celou dobu.

Pozdě odpoledne přijíždíme do Cancúnu a ubytujeme se v předem zamluveném malém hotelu, není to nic luxusního, ale má dokonce i malý bazén. Nakonec jsme jej ani nevyužili.

35. den

Ráno jsme se sbalili v hotelu a jeli se naposledy podívat k moři a potom vrátit auto do půjčovny. Všechno proběhlo hladce, nenašli žádné škrábance navíc. Z půjčovny nás odvezli  na letiště, byli jsme tam přesně podle plánu asi ve 13 hodin. Plánovaný odlet byl v 15.10. Chvíli předtím ohlásili, že letadlo má technickou závadu a odletí asi o hodinu později. Bylo to na pováženou, protože na přestup na další let z Detroitu do Paříže jsme měli jenom 90 minut.
Za další hodinu oznámili, že letadlo odletí v 18 hodin a že nám dají v Detroitu hotel a najdou jiné spoje. Nám to vychází přes Amsterdam a v Praze nebudeme v úterý ve tři odpoledne, ale ve středu v půl deváté ráno. Dali nám poukaz na nějaké jídlo v restauraci, bylo to na 450 pesos, ale při letištních cenách jsme za to pořídili velkou pizzu a dvě limonády. Odlet pořád odsouvají, ještě ve 20 hodin nejsou vidět žádné známky toho, že by se něco dělo… Oliver se příšerně nudí a asi tisíckrát se zeptal, kdy už poletíme.

Každou hodinu se z reproduktorů ozývalo takové to standardní hlášení, že jestli nás osloví nějaký neznámý člověk a bude si u nás něco chtít nechat… atd, atd… Kolem deváté večer už na letišti bylo jen těch asi 200 lidí, kteří spolu s námi čekali na to nešťastné letadlo. Když se znovu ozvalo to varovné hlášení, jedna spolučekající paní zavolala: Ale tady nejsou žádní strangers, my už se přece všichni známe!!! A měla pravdu, po společném osmihodinovém čekání už jsme byli všichni takříkajíc na jedné lodi a skoro jsme se znali jménem.

Ve 22 hodin oznámili, že let je zrušen a že nás odvezou na hotel. To by bylo dobré, ale museli jsme zase přes pasovou kontrolu a vyzvednout zavazadlo, které už jsme odevzdali… a než takto odbavili 200 lidí, trvalo to hodinu. Vyšli jsme před letištní halu a bylo to jako deja vu, protože ve stejné situaci jsme byli před pěti týdny. Drobný rozdíl tady byl: poprvé jsme se těšili na nové zážitky, podruhé už jsme jich měli dost a chtěli jsme domů, ale ještě nám nebylo přáno. Potom nás šestimístnými mikrobusy odváželi do hotelu v zona hotelera, kde jsou ty největší americké hotely a casina a obchody a bary… a kromě toho už nic jiného a už vůbec ne mexického. S Oliverem a dalšími třemi lidmi už jsme seděli v mikrobuse, když vtom tam strčil hlavu někdo z Delta Airlines a chtěl vědět, kolik má Oliver let (bůh suď proč). Řekli jsme mu to, a za několik minut přišel jiný člověk se stejným dotazem… a když přišel třetí a ptal se nás na totéž, Petr řekl: before we leave, he will probably be six… a celé auto se řehtalo. Po několika minutách jsme se rozjeli, ale asi po sto metrech jízdy auto zastavilo a otevřely se dveře. V nich se objevila hlava, ale než se stačila na cokoli zeptat, jeden ze spolucestujících na nic nečekal a mohutným hlasem zavolal: Five and a half!! a všichni jsme se řehtali, ale bylo to čiré zoufalství, protože bylo jedenáct večer a my jsme byli od jedné hodiny odpoledne na letišti, v tuto chvíli jsme už měli být někde nad Atlantikem a místo toho jsme trčeli v Cancúnu.

Ve 23 hodin nás dovezli do hotelu v srdci té hotelové zóny. Připadala jsem si jako v Las Vegas, všude hrála hlučná hudba, ulice plné americké zlaté mládeže, která táhla z jednoho baru do druhého, v napůl otevřených hospodách a na pódiích se tančilo… přecházely z toho oči i uši.

Na hotelové recepci jsme vystáli další frontu, protože se přihlašovalo 200 lidí najednou.
Recepční naštěstí nechtěli pasy, jenom někam napsali jméno a příjmení.

Hotel byl velký, moderní, luxusní, se střešním bazénem a dalšími vymyšlnostmi. Dali jsme si kufry na pokoj, sundali teplé spodní prádlo, které jsme na sobě měli, protože jsme byli připravení na noc v klimatizovaném letadle, a zašli jsme se ještě podívat do toho mexického Las Vegas, když už nás tam dovezli.

Oliver z toho byl dost vykulený: tolik hluku, barev, zmatku a lidí oblečených za komiksové postavy ještě neviděl. Potkali jsme všechny, od Spidermana přes Batmana až po Jokera… Po deseti minutách nám z toho šla hlava kolem a rychle jsme se vrátili do hotelu.

Petr měl žízeň, tak jsme si u baru v lobby dali pivo. Oliver si mezitím sundal boty a začal skákat parkúr po pohovkách a křeslech rozmístěných v hotelové hale. Neměli jsme sílu ho okřikovat a stejně tam kromě nás nikdo nebyl, takže to nikomu nevadilo. Oliver byl tak
rozdováděný, že odmítal jít spát, přestože bylo po půlnoci. Dotlačili jsme ho do pokoje, vyčistil si zuby, sundala jsem mu oblečení a během dvaceti vteřin usnul, nepřeháním ani vteřinu.

36. den

Vstávám v pět ráno a ve čtvrt na šest budím Olivera. Nechce se probudit a jenom vrčí Neruš! Nakonec jsme to přece nějak zvládli a v půl šesté jsme byli v hotelové jídelně na snídani. Neměli jsme ještě hlad, ale kdo ví, kdy budeme mít možnost se najíst… V šest ráno nás ještě za tmy vezou na letiště, je to asi 15 km od hotelu. Než jsme dojeli na letiště, vyšlo slunce.

Museli jsme absolvovat znovu celou šaškárnu s odbavením, a slečna u přepážky nám oznámila, že nepoletíme v osm hodin do Detroitu, ale ve dvanáct do Minneapolis, odtud do Amsterdamu a potom do Prahy, kam přiletíme ve středu v poledne (místo původního
termínu v úterý odpoledne). Je to zdržení o celý den. Když nám to řekla, vyjelo ze mě okamžitě: you must be kidding! Jakmile nám vytiskla palubní vstupenky, zeptala jsem se jí, jak a kde si můžeme stěžovat na Delta Airlines. Petr mě mírnil, ať do toho nehrabu, ale já jsem nedokázala mlčet a jako ovce se nechat posouvat po letištích celého světa. Byla jsem slušná, používala jsem slova disappointed a upset a nikoli pissed of a fucking delay. Takže abych to shrnula, vstávali jsme v pět ráno a na letiště přijeli v půl sedmé, abychom se dozvěděli, že odletíme v poledne. Slečna u přepážky nám ještě věnovala štědré poukazy na občerstvení v hodnotě 140 pesos na osobu… jenom na dokreslení, špagety pro Olivera stály 250 pesos, nějaké placky se zeleninou 160 pesos.

Nějak jsme to přežili do jedenácti a potom už jsme nastoupili do letadla a ve dvanáct skutečně odletěli. Let do Minneapolis trval tři a půl hodiny a jako občerstvení jsme dostali džus nebo kávu a sušenky… všechno ostatní jsme si mohli koupit. Nechápu, proč se Delta Airlines chová jako nějaká nízkonákladovka. Uff, už vím, komu se budu příště vyhýbat.

Postřehy z letiště v Minneapolis: kromě obligátního vyndávání počítačů, foťáků, mobilů,
zubních past a dalších kosmetických potřeb si cestující při kontrole musí taky zout boty (jak ponižující). V Minneapolis ale mají pravidlo, že cestující nad 75 let se zouvat nemusí. Jakmile kontrolorka uviděla zarostlého a zpustlého Petra, řekla mu, že se nemusí zouvat. Pár let mu tím sice přidala, ale byl rád, že byl ušetřen té potupné procedury.

V letištní budově byla vyhovující teplota, ale venku bylo mínus 11 a zasněženo. Oproti 30 stupňům v Mexiku citelný rozdíl, který jsme v klimatizované hale naštěstí nepoznali na vlastní kůži.

Na kritických místech v letištní hale postávali pomocníci v uniformách letiště a ochotné pomáhali každému, kdo se zastavil a třeba jenom na vteřinu se začal bezradně rozhlížet. Nenechají člověka ani najít si číslo gatu na rozsáhlé tabuli, hned přispěchají, zeptají se, kam letíte, a najdou vám to sami. Pro někoho, kdo není zvyklý pohybovat se na letišti nebo je nervózní z cesty, je to určitě skvělá pomoc. Ovšem musí rozumět jejich angličtině, což někdy není docela snadné.

Při procházení letištními koridory měl Petr na hlavě svůj mexický panama klobouk a v kombinaci s opálením a šedivým strništěm na bradě vypadal zajímavě cestovatelsky zpustle. Míjel ho nějaký mladík, zálibně se podíval na klobouk a řekl: Nice hat, sir. Tohle je na Američanech hezké. (Ocenila jsem, že řekl sir a ne třeba mate, byl mezi nimi věkový rozdíl asi padesáti let.)

V čekacích prostorách a kolem restaurací byly na každém stolku dva iPady, zapnuté a naprosto funkční. Jejich primárním účelem bylo, aby si člověk mohl objednat nějaké jídlo, které mu přinesli do pěti minut (zaplatit mohl samozřejmě kartou). Ale fungoval na nich taky internet a vyhledávání letů a všechno, takže jsem si během čekání vyřídila i mejly. To bylo příjemné.

Naše letadlo do Amsterodamu mělo jen bezvýznamné, asi půlhodinové zpoždění, a odlétali jsme pár minut před osmou večer místního času.

V letadle jsme narazili na nějakého chlápka, který se nás něco ptal anglicky, my jsme mu
anglicky odpovídali, ale když jsme se mezi sebou začali bavit česky, spustil taky česky… byl to nějaký dopravní pilot, který lítá v Kanadě a letěl zrovna domů na dovolenou. Přisedl si k nám a povídal si s Oliverem o letištích a letadlech, bylo to výborné, protože Oliver se dozvěděl spoustu nových věcí. Než usnul, samozřejmě.

37. den

Oliver prospal celý let pohodlně natažený na třech sedadlech, já jsem se velmi nepohodlně krčila na jednom, ale vzhledem k tomu, že let trval „jenom“ sedm hodin, a vzhledem k tomu, co už jsme měli za sebou, to byla maličkost.

Zbytek cesty se nekonečně táhl, ale všechno jednou skončí, a tak skončila i naše cesta do Mexika a zase zpátky…

 

Chicxulub

 

22. – 33. den

Dnes je den stěhování: opouštíme Akumal a odjíždíme do naší poslední mexické destinace, malého místa na severním pobřeží Yucatánu, kde si pronajmeme celý byt a strávíme tam skoro dva týdny.

V Progresu jsme našli jsme hodně velký shopping mall amerických rozměrů a zašli tam na nákup, protože v příštích dnech budeme mít k dispozici lednici a kuchyni a budeme si moci sami vařit, což mi v Mexiku připadá jako nejlepší možnost.

Měli jsme dlouhý nákupní seznam, který obsahoval všechno od jogurtu a ovoce přes brambory až po pivo. Naplnili jsme velký nákupní vozík až po okraj. Jen pro srovnání: včera jsme za průměrnou večeři v restauraci na venkově dali asi 250 pesos; dnes jsme nakoupili plný vozík potravin na několik dní asi za 700 pesos, takže mít možnost vlastního vaření se hodně vyplatí.

Zádrhelem se ukázal být nákup plechovek piva, což byl až dosud velmi jednoduchý úkon. Petr něco popadl a hodil do vozíku, ale když jsme to o pár minut později otevřeli, zjistili jsme, že to chutná skoro jako guacamole z předchozího večera: avokádo s nějakými bylinkami. Samo o sobě to není špatné, ale když člověk čeká chuť piva a místo toho ucítí guacamole, je to hnusné. Stěží jsme ve dvou dokázali pozřít třetinkovou plechovku, a to jsme jich měli ještě pět. Navrhla jsem, že si budeme dávat trestné body, a kdo jich za celý den nasbírá nejvíc, bude muset večer vypít plechovku toho hnusného piva. Návrh neprošel, protože nejvíc
trestných bodů vždycky nasbírá Oliver, a tomu žádné pivo dávat nemůžeme, i když by si je někdy za celý den zasloužil.

Našli jsme naše bydlení: je to taková skupinka čtyř trojpatrových domů na břehu moře, které jsou postavené do půlkruhu a mezi sebou mají bazén. Jsou to bytové domy, v každém patře jeden byt. Byt je obrovský: kuchyně spojená s obývacím prostorem, odkud se vychází na balkon s výhledem na bazén a na moře, a dále tři ložnice a dvě koupelny. Jednu ložnici používáme jako sušárnu: natáhla jsem tam šňůru a suším na ní mokré plavky. Jedna velká nevýhoda zde je: není tady vůbec internet. Dá se nějak pořídit, ale bylo by to drahé, proto se obejdeme bez něj a občas zajedeme někam, kde je wifi.

Ubytovali jsme se a ještě před setměním jsme vyrazili na nedaleké místo, odkud se dají
pozorovat plameňáci. Kromě plameňáků a dalších lidí tam byly i mraky komárů, takž jsme tam dlouho nevydrželi a dali se na ústup. Oliver chtěl nedočkavě vyzkoušet bazén, který máme přímo pod oknem (náš byt je v prvním patře), takže už za tmy šel s Petrem plavat. Podotýkám, že bazén je osvětlený. A v každém z těch čtyř domů, které stojí na našem kousku pobřeží, je obsazen pouze jeden byt, takže jsme zde prakticky sami.

Druhý den jsme vyrazili do nedalekého města, s cílem najít internetovou kavárnu a nějakou prodejnu mobilů. V kavárně jsme se připojili každý za pět pesos na půl hodiny a vyřídili si, co jsme potřebovali. Potom nastala Petrova anabáze s nákupem přenosu dat. Nerozumím tomu přesně, ale výsledkem transakce mělo být to, že jeden z našich mobilů bude fungovat jako zdroj wifi a budeme se moci připojovat i v bytě. Petr na tom strávil nejmíň hodinu. Situaci poněkud komplikovala skutečnost, že slečna, co mu to celé prodávala, mluvila jenom španělsky. Našla řešení: přes google si překládala ze španělštiny do angličtiny, aby se s Petrem vůbec nějak domluvila. Jakmile jsme to vyřídili, zašli jsme na oběd do mexické tržnice. Bylo krátce po poledni a byli jsme tam zaručeně jediní bílí turisté, kteří tam zavítali. Ostatní bílí seděli v hospůdkách u moře, kde číšníci mluvili anglicky a platby probíhaly v dolarech. V tržnici jsme si sedli ke stolu, objednali si mexický karbanátek (Oliver si vybral smažené kuře) a pozorovali místní lidi. Viděli jsme jakéhosi starého vysušeného Mexičana, který nesl na předloktí živého leguána. Byl přátelský a dovolil Oliverovi, aby si ho pohladil.

Ještě se vrátím k té anabázi s nákupem dat: Petr za tu legraci zaplatil 160 pesos, ale večer doma jsme zjistili, že nic nefunguje a internet nemáme.

Internet přes Petrův mobil začal fungovat až druhý den, ale máme omezený objem dat, takže žádné stahování a Oliverovy pohádky na Youtube. Zatím jsem se nezmínila o tom, že v našem bytě je sice televizní přístroj, ale vůbec nechytá žádné programy. Takže podtrženo a sečteno, internet omezený, televize žádná. Nezbývá než se vrátit ke starodávným zábavám typu draní peří a vyprávění příběhů. Není to špatné, už jsem Oliverovi převyprávěla všechny staré pověsti české a řecké báje, na které jsem si vzpomněla. Petr mu zase po večerech čte
Vinetoua.

Následující dny plynuly v poklidu a podobaly se jeden druhému. Jen občas se přihodilo něco, co stálo za zaznamenání.

… abychom neseděli celý den na jednom místě, vydali jsme se k večeru do nedaleké vesnice. Měla jsem z toho docela zážitek. Byla to díra na konci světa, hlavní ulice s několika obchody, chodníkem a asfaltovou cestou, všechny boční ulice prašné. Na nároží vstup do baru
s lítacími dveřmi, jaké známe z westernů. Pár kroků od vstupu do baru ležel na chodníku úplně ožralý chlap s flaškou v ruce a na kalhotách bylo vidět, že se pomočil. Celé mi to hodně připomínalo scénu z klasického westernu.

V Progresu je neuvěřitelně dlouhé přístavní molo, prý je nejdelší v Mexiku a měří asi 5 km. Chodci tam nesmějí, je to jenom pro nákladní auta a autobusy, které do města vozí náklady a lidi z velkých lodí. Vedle toho obrovského mola je jedno menší, které má lidské rozměry a kam mohou vstoupit i obyčejní pěší. Vydali jsem se tam a sledovali místní lidi. Na konci mola jsme pozorovali něco, co jsem ještě nikdy neviděla: chlapík vytáhl z moře asi třiceticentimetrovou chobotnici. Oliver koukal jako přimrazený a ani nedutal. Rybář položil chobotnici na dlažbu a ona se chudinka vztyčila na chapadlech a snažila se někam odkráčet. Vypadalo to hodně podivně. Rybář ji zkušeně popadl za hlavu a nějak ji obrátil skoro jako rukavici, takže bylo vidět její útroby, ale chobotnice byla v tomto stavu naprosto bezbranná a zmatená. Lovec potom vytáhl nůž a několikrát jej zabodl do jejího těla. Ona se ještě dost dlouho pohybovala, ale současně z ní vytékala úplně černá tekutina. Bylo to dost nechutné, ale přesto jsme to fascinovaně sledovali.

… potřebujeme koupit sirky, protože v kuchyni máme plynový sporák a musíme jej zapalovat staromódními sirkami. Rozhodli jsme se tedy, že je koupíme při procházce městem v nějaké trafice. Zašla jsem do prvního obchůdku, který vypadal, že by tam mohly být sirky, a na postaršího prodavače (na první pohled mi bylo jasné, že mluví jenom španělsky) jsem začala gestikulovat, že potřebuju matches. Doprovázela jsem to příslušnými gesty, aby pochopil. On mi španělsky řekl, že sirky nemá, a nabízel mi zapalovač. Ten jsem nechtěla. Nechala jsem si od něj několikrát zopakovat, jak se španělsky řeknou zápalky (už to zase nevím), a byla jsem odhodlaná jít dále po ulici a zkoušet štěstí. Chlapík mi ale s velkým úsměvem podal svůj
zapalovač a řekl mi, že mi ho dává. Když jsem tuto příhodu vyprávěla o chvíli později Petrovi a Oliverovi, Oliver se mě zeptal: Mami, myslíš si, že ti to dal proto, že je tak hodný, nebo že si myslel, že jsi chudá?

… bazén byl dnes plný úlomků chaluh, které do něj nafoukal vítr od moře. O čistotu bazénu se sice má starat místní údržbář, ale už jsme si všimli, že se nijak nepředře a většinou se někde zašívá. Všimla jsem si taky, kde schovává pomůcky na údržbu bazénu, vnikla jsem tam, vzala jsem síto a začala lovit ty nežádoucí rostliny. Vysypávala jsem je do kyblíku, který jsem našla spolu se sítem. Střídali jsme se u toho s Petrem. Asi po půl hodině přišel údržbář, a když viděl Petra, že už skoro udělal všechnu práci, slušně mu (španělsky) poděkoval a potom mu řekl (domníváme se), aby kyblík vysypal na pláž, protože u toho mával rukou směrem k moři. Petr mě potěšil, že jeho příkaz nevykonal, ale nechal kýbl ležet. Nakonec to smetí přece jenom vysypal údržbář.

… vydali jsme se na průzkumnou cestu směrem na východ, kde jsme ještě nebyli. Jsou tam nějaké laguny a prý taky hodně ptactva … Byl to úplně jiný svět, nic podobného jsem ještě neviděla. Oliver byl nadšený, že jdeme na průzkum a máme dobrodružství. Voda v laguně je mělká, docela zahnívající a smrdí. Šli jsme po písčitém břehu, který byl docela měkký
a myslím, že občas bývá zaplavený. Do plochy jezera tu a tam vybíhala písčitá kosa, na níž vysedávali pelikáni a nějací menší ptáci. V ploše laguny postávali plameňáci, a z toho lze soudit, že je hluboká tak 20 cm. Byli ale dost daleko na to, abych pořídila nějakou slušnou fotku. Na březích rostla podivná vegetace, ze které jsem poznávala jenom kaktusy… ostatní rostliny jsem nikdy předtím neviděla. Z vody občas čouhal kmen suchého stromu. Bylo horko a ticho. Takový ptačí a vodní svět. Petr zahlédl nějakého velkého živočicha, který před ním utekl do vody, ale nedokázal poznat, co to vlastně bylo. Uklidnila jsem Olivera, že to určitě nebyl krokodýl, a potom jsem ho ujistila, že tady nežijí ani jaguáři. Oliver z toho všeho měl velký
respekt, bylo to prostředí, které nikdy neviděl (já ostatně taky ne). Líbilo se mi to.

… v Progresu jsme se zase šli podívat na molo, kde jsme posledně viděli ulovenou chobotnici. Tentokrát tam bylo hodně pelikánů a jeden z nich měl zrovna ve vaku rybu. Hodně se s ní trápil, protože ryba mu ostrou ploutví trošku natrhla stěnu vaku a ploutev uvízla v té malé trhlince, takže pelikán ji nemohl spolknout a v podstatě s ní nemohl hnout dovnitř ani ven. Dlouho jsme ho pozorovali, ale jeho snaha nikam nevedla. Nakonec poodeletěl kousek dál na moře a poslední, co jsme viděli, byli ostatní pelikáni slétající se k tomu nebožákovi. Nevím, jestli mu chtěli pomoci, nebo jej o tu rybu nějak připravit.

… brzy ráno mě probudil takový svist palem, jaký jsme tady ještě neslyšeli. Palmy měly všechny listy na jednu stranu a vítr bych rozhodně označila slovem vichr. Okna v našem bytě nejsou bůhvíjak těsná (to asi bude v Mexiku normální, nepotřebují si dělat starosti se zimou, topením a únikem tepla) a při tom větru se docela výrazně pohupovaly závěsy, i když byla okna zavřená. Vítr v místnosti při zavřených oknech se mi zdál trochu zvláštní. Na dokreslení síly toho větru dodávám, že v našem malém bazénu pod okny bylo vlnobití.

… Američanka, která bydlí v sousedním domě, nás pozvala na večeři, prý dnes vaří mexické jídlo pro celé osazenstvo našich čtyř plážových domů (je to celkem deset dospělých – Kanada, USA, ČR – a Oliver). Pozvání jsme přijali a slíbili jsme, že přineseme guacamole, které jsme se už naučili připravovat fakt dobře. Měli jsme jen dvě avokáda a to se nám zdálo málo, takže jsem se rozjela do blízké vesnice přikoupit další. Procházela jsem vesnicí a hledala nějaký
obchod, kde bych mohla nakoupit. Bylo tam úplně mrtvo, na ulicích jen pár psů a asi tak dva lidi, jinak nikde nikdo. Docela mě bavilo procházet těmi prašnými ulicemi a pozorovat ten „neživot“. Ošumělé a oprýskané přízemní domky, poházené odpadky, rozbité chodníky, rezavé reklamní cedule Coca-cola, na návsi drátěná konstrukce ve tvaru kužele pokrytá nějakým
syntetickým chvojím, což mělo představovat dosud neuklizenou vánoční výzdobu, zvuky televize z otevřeného okna, zahrádky zarostlé plevelem… Neviděla jsem tam vůbec nic hezkého. Další místo a země, které jsem sice ráda viděla, ale ještě radši odjedu a budu vděčná osudu za to, že jsem se tam nenarodila.

Doma jsem udělala guacamole a v pět hodin jsme odešli k sousedům. My Evropané jsme byli středem pozornosti a taky trochu exoti, protože jsme z jiného koutu světa a máme spoustu informací a zkušeností, které oni nemají. Asi za hodinu nás hostitelka pozvala ke stolu a podávala cochinita pibil (pomalu pečené vepřové maso v banánových listech) s rýží, pečenými banány a cibulí v pomerančové šťávě. Vařila to podle yucatánské kuchařky a musím říct, že to bylo zdaleka nejlepší mexické jídlo, jaké jsem tady za celou dobu jedla. Když jsem jí to říkala, měla velkou radost.

Po večeři jsme se přesunuli na pláž a chlapi zapálili oheň v jámě vyhrabané do písku. Ta jáma byla nutnost, jinak by vítr ve spolupráci s pískem udělal s ohněm krátký proces. Ale v jámě to hořelo hezky. U ohně teprve nastala ta pravá kulturní výměna: Američané začali na prutech opékat pěnové bonbony marshmallows, což mi přišlo jako neuvěřitelná zhovadilost, ale zdvořile jsem mlčela. Olivera ty opékané lepkavé hnusy uchvátily a snědl jich hned několik. My dospělí jsme Američanům vyprávěli, co nad ohněm opékáme my. Oni zase vyprávěli, že někdy k těm pěnovým bonbonům dávají i nutelu, věřili byste tomu??

Ale jinak jsou to docela fajn lidi…

 

Akumal

17. den

Ráno jsme naposledy zašli na pláž, u které stála naše chatrč. Pláž byla dosti nehostinná. Hlavním důvodem bylo to, že se na ní hromadily hnědé chaluhy, které vyplavovalo moře, ale nikdo je neuklízel ‑ ani majitelé kempů a hotelů, které z této pláže žily, protože ubytovávaly lidi, kteří sem přijíždějí na ty údajně kouzelné pláže. Do dokonalosti plážím chyběla trocha té péče a úklidu… na fotkách je vidět, jak to myslím.

Písek je jemňoučký a skoro bílý, žertovali jsme, že přece jenom máme bílé Vánoce. Nesli jsme Olivera v náručí, aby mu písek nenapadal do rány, a jakmile jsem nabyla dojmu, že Oliver už může jít sám, řekla jsem Petrovi: „Už ho můžeš postavit, ten sníh už není tak hluboký.“

Bydlení v chatrči toho typu, kde jsme byli poslední dvě noci, je krajně nepohodlné. Už jsem psala, že tam byly jen dvě postele, ostatní nábytek jsem si musela opatřit, elektřina jenom v noci, sprchy a WC mimo chatrč. Za tuto kvalitu bych byla ochotná zaplatit nejvíc 200 Kč za noc, ale ti mexičtí zloději chtějí o Vánocích asi 900 Kč za noc, a to je víc, než jsem ochotná jim dát. Takže jsme využili Oliverova zranění a rádi odjeli… a já jsem vyléčená z romantické představy o bydlení v chatrči na pláži.

Po ranní procházce jsme se svižně sbalili a odjeli do Akumalu, který leží asi 25 km severně. Zamířili jsme do malého rodinného hotelu, kde jsme se včera dohodli, že dnes přijedeme. Jenže ten mladík, který nám to včera slíbili, tam dnes nebyl, nikdo jiný o nás nevěděl a náš slíbený pokoj byl obsazený. Aby to nebylo tak jednoduché, nikdo tam nemluvil anglicky, jenom nějaká asi patnáctiletá dívka, která se asi tak rok ve škole učila anglicky.

Majitelka, paní asi mého věku, mluvila jenom španělsky. Ale byla ochotná a snažila se to nějak řešit. Na terase toho malého hotelu měli ve velkém květináči jakýsi kaktus nebo co to bylo, a slečna se základy angličtiny a její dva mladší sourozenci ten kaktus zdobili vánočními ozdobami. Děti přizvaly Olivera, aby jim pomohl. Než děti skončily, majitelka nám nastínila řešení situace: o jednu ulici dál má jiný hotýlek, který sice není ještě úplně v provozu, ale na jednu noc nás tam ubytuje, a od zítřka můžeme být na tom místě, které jsme si domluvili původně. Neptejte se mě, jak jsme to pochopili, protože celou dobu drmolila španělsky. Souhlasili jsme, protože hledat na Štědrý den ubytování v malém mexickém městečku, v horku a se zraněným Oliverem, není úplně jednoduchý úkol.

Paní nás zavedla do toho druhého hotelu (výraz „hotel“ je v obou případech nadnesený, ale nevím, jakým jiným slovem bych to pojmenovala). Velkou výhodou je malá lednička, kam se dá uložit jogurt a ovoce, na které tady dost spoléháme.

Blížila se doba, kdy je v Evropě po štědrovečerní nadílce, takže jsme zamířili zpátky do toho prvního hotelu, kde je wifi. Už předtím jsem si totiž s majitelkou domluvila, že MUSÍM skypovat domů, protože jsou Vánoce. (Opět ona španělsky, já anglicky, ale šlo to.) Takže jsme zaskypovali a vyrazili na pláž. Je to pěšky kousek, ale Oliver dost kulhá, tak jsme vzali auto a zaplatili nekřesťanských 50 pesos za parkování u pláže (zadarmo to nejde, to je vyloučeno).

Pláž v Akumalu je o něco lepší než v Tulumu. Našli jsme tam kousek, kde nebyly žádné chaluhy, bylo to v malé zátoce, kam tak nedorážely obrovské vlny z oceánu. Oliver nemohl kvůli té noze do vody, takže si stavěl úžasnou pyramidu z toho jemňoučkého bílého písku. Když mu bylo velké horko, vzala jsem ho do náručí a zanesla do moře. Tam jsem ho namočila celého kromě té zraněné nohy, kterou jsem mu držela nad vodou.

Kolem pobřeží vedla stezka dlážděná kameny, ale některé z nich byly normální a jiné byly kusy korálů s typickou korálovou strukturou: rozeznala jsem mozkovníky a vějířníky, a na té stezce vypadaly zvláštně. Byl to první hmatatelný důkaz toho, že nedaleko v moři jsou korálové útesy.

Na malé pláži bez velkých vln a chaluh jsme strávili asi dvě hodiny a bylo to první opravdové koupání v moři za tu dobu, co jsme v Mexiku. Zítra se poohlédneme po dalších, nechce se mi věřit, že jsou všechny tak nevábné jako ty, co jsme zatím viděli…

Cestou z pláže jsme se stavili v malé hospůdce a dali si nějaké placky s náplní, bylo to dobré. Oliverovi nejvíce chutnaly malé křupavé lupínky s nějakou majdou, které přinesli jako
předkrm.

18. den

Ráno bylo úplně zataženo a docela chladno, ale než jsme se nasnídali, udělalo se krásně a jasno. Nikam jsme nespěchali, neměli jsme v plánu nic jiného než koupání v moři a přestěhování z jednoho mizerného pokoje do jiného, poněkud slušnějšího.

Na pláž jsme šli pěšky, protože není daleko, a platit znovu 50 pesos za parkování se nám už nechtělo.

Počasí bylo krásné a moře klidné, nejklidnější, jaké jsme tady měli. Škoda, že Oliver moc nemůže do vody, zase jsem ho nosila a máčela s poraněnou nohou nad hladinou. Je první vánoční svátek a pláž se hodně rychle zaplnila všemi, kteří sem přijíždějí ze severních končin. Kolem poledne už se po písku povalovaly tisíce lidí všech barev kůže, všech věkových skupin, různých jazyků (zaslechli jsme i češtinu) a rozmanitých tvarů. Hrozně moc tlustých lidí –
Mexičani jsou tlustí snad všichni, a z Američanů určitě polovina.

Akumal je vyhlášený tím, že ve zdejším moři žijí želvy. Hodně lidí sem přijíždí šnorchlovat kolem útesů a pozorovat podvodní život. V kteroukoli chvíli lze na pláži vidět desítky lidí s ploutvemi a šnorchlem (Oliver říká šnorchlisti) a ve vodě jsou jich snad stovky. Pro místní lidi je to obrovský byznys. V jiném období než o Vánocích je to asi hezké, ale na Boží hod tady bylo asi tak desetkrát víc lidí, než mi bylo milé.

Oliver chvíli přece jenom šnorchloval a zahlédl nějaké ryby. Potom ho ale začala bolet raněná noha a šel raději z vody ven.

Během dne Petr převezl naše věci do druhého hotýlku. Je to dům, v jehož přízemí je nějaký obchod, vnějším schodištěm se vystoupá na terasu, ze které vedou dveře do čtyř pokojů (v jednom z nich bydlíme). Dalším vnějším schodištěm se jde o patro výše, kde jsou další tři pokoje a byt rodiny, které to všechno patří. Včera jsem za nimi byla něco domluvit a viděla jsem, že celá rodina se třemi dětmi bydlí v pokoji, který je o málo větší než ten, který máme k dispozici my. Mají tam všechno v jedné místnosti: kuchyni a postele… možná mají ještě jednu místnost, ale nejspíš ne. Večer prali prádlo: vyndali nějakou pračku na terasu před svým pokojem a prali venku. Voda stříkala a tekla všude kolem, část vody stékala po schodech, po kterých se chodí… nevím, jestli ji stejným způsobem taky vypouštějí (po schodech na dolní terasu). Ať je to jak chce, ráno byla naše terasa mokrá…

Dnešní postel i pokoj jsou větší a pohodlnější, takže jsme se všichni lépe vyspali.

19. den

Zatažená ranní obloha nijak nezvala ke koupání, a proto jsme se rozhodli, že pojedeme na průzkum a snad najdeme nějaké pěkné pláže a laciné a pěkné bydlení (to je v Mexiku o Vánocích čirá utopie a my to víme). Vydali jsme se na sever směrem k Playa del Carmen, což je vyhlášené místo na Mayské riviéře. Tam jsme se chtěli poohlédnout po příštím bydlení.

Podle Google Maps jsme měli vytipovaná nějaká místa, kde by mohlo být pěkné koupání. Jeli jsme po silnici číslo 307 a odpočítávala jsem odbočky nastudované na internetu. Trefili jsme to a dojeli jsme k místu, které vypadalo lákavě a relativně bez lidí. Ihned po zaparkování auta k nám přišel mexický pohůnek a požádal nás o vstupné na pláž, 50 pesos za osobu. Namítali jsme, že nebudeme platit vstupné do míst, o kterých nevíme, zda se nám budou líbit. Povolil nám pět minut na rozhlížení (mluvil jenom španělsky, ale číslovky a gestikulaci už zvládáme). Přišli jsme na pláž a uznali jsme, že je nejpěknější ze všech, které jsme zatím viděli. Byla skoro liduprostá a přičítali jsme to tomu vstupnému. Protože pláž vypadala tak pěkně
a začalo svítit slunce, rozhodli jsme se, že zaplatíme.

Teprve potom jsme zjistili, že jsme doma nechali velký plážový ručník a všichni se musíme vejít na jeden malý… ale protože pláž byla opravdu hezká, rozhodli jsme se, že to budeme
považovat za nepodstatnou drobnost.

Oliver kvůli zranění pořád ještě neplave a ani moc nechodí, vychytrale se nechává nosit. Většinu dne seděl na ručníku a zabíral všechno místo, případně se nechal donést do vody a k místu, kde s Petrem stavěl pyramidu.

Když jsme přišli, byla pláž liduprázdná, ale postupně začaly přicházet mexické rodinky, které chtěly strávit vánoční odpoledne na pláži. Přinášely s sebou velké polystyrenové bedny
s logem Oxxo (něco jako zdejší Jednota) plné pití, slunečníky a plážové židličky. Jedna rodina si přinesla velký červený slunečník, opřela jej do písku a pečlivě upevnila tak, aby ji chránil před větrem. Současně jim také bránil výhledu na moře. Měla jsem pocit, že jíst a pít mohli pohodlněji doma, ale posezení na pláži má patrně nějaké kvality, které mi unikají. Jiná rodina si s sebou přinesla kyblík s ledem, šampaňské a skleničky, a popíjeli v písku a za šumění moře.

Jako na všech plážích, i zde se hromadily mořské chaluhy. Ale na této pláži byl jeden chlápek, který chaluhy nakládal do koleček a odvážel je asi 50 metrů daleko na hromadu, která byla trochu z dohledu. Bylo to marné úsilí, chaluh bylo více, než dokázal odvézt jeden člověk.
Napadlo mě, že kdybych této pláži šéfovala já, místo vstupného 50 pesos bych od každého člověka chtěla odvézt jedny kolečka chaluh. Pláž by byla čistá a všichni by byli spokojení. Takhle to byla nanejvýš divná situace, kdy jeden Mexičan pracoval a desítky Zápaďanů se bavily a povalovaly uprostřed chaluh, které se nikomu nelíbily.

Na pláži byl taky bar (byl ukrutně drahý) a místo některých barových stoliček byly dřevěné houpačky zavěšené na provazech. Vypadalo to hezky. Chtěli jsme se usadit na lehátkách pod slunečníkem a dát si nějaký drink. (Lehátka patřila k baru a předpokládalo se, že člověk bude něco konzumovat). Obsluha baru nás informovala, že použití lehátek je podmíněno útratou 400 pesos (asi 600 Kč). Zdálo se nám to nehorázné a pomysleli jsme si něco tom, aby si to strčili do špic.

Kolem čtvrté hodiny jsme se vydali na další průzkum: chtěli jsme vidět město Playa del Carmen, což je něco jako středisko Mayské riviéry, a případně tam najít nějaké ubytování. Už při příjezdu nám začalo být zřejmé, že to asi není místo pro nás. Docela velké město (podle LP asi 150 tisíc obyvatel), ale podle našich měřítek naprosto nezajímavé. Našli jsme vytipovaný hostel, který byl ale plný. Nijak nás to nemrzelo. Zašli jsme se podívat na místní pláž a ihned jsme poznali, že na tom místě nechceme být. Přestože bylo krátce po západu slunce, na pláži byly tisíce lidí, všude samé restaurace, lehátka, slunečníky, chaluhy a lidi. Byli jsme rádi, že jsme to viděli, ale jako místo naší dovolené bychom si to nikdy nevybrali.

Za tu dobu, co se pohybujeme po Yucatánu, jsem pochopila, že pobřežní oblasti jsou trochu jako Mexiko křížené s kouskem USA. Playa del Carmen je něco jiného: je to USA s nepatrnou příměsí Mexika. Kvůli tomu jsme sem necestovali, takže rychle pryč, Playa není náš cup of tea. Bylo užitečné to vidět, ale dlouho bych tam nevydržela.

Cestou zpátky jsme narazili na velký supermarket (rozměry naší Olympie) a zašli jsme nakoupit. Přes všechno pohrdání spotřební kulturou jsme ještě rádi nakoupili v obchodě
amerických parametrů (dobré ceny a velký výběr). V malém stánku u hypermarketu jsme si koupili velmi chutnou thajskou večeři pro nás všechny za asi 70 Kč.

Po příjezdu domů jsme dali řeč s panem domácím , který nám doporučil další pláže v okolí. Zítra je vyzkoušíme a uvidíme.

20. den

V Akumalu bydlíme přímo ve městě, což je necelý kilometr od pláže. Je to obyčejné bydlení v obyčejném domě, ale mnohonásobně levnější než bydlení ve sterilních rezortech na břehu moře. Včera jsme kolem jednoho rezortu šli, byly to takové hezké přízemní domečky s terasami a trávníčky, pár kroků od moře. Pro kolemjdoucí tam byly položené letáčky s fotografiemi, kontakty a cenami. V době Vánoc se tam platí 540 USD za noc (asi 10 tisíc korun)… a jsou všechny plné.

Včera jsme cestou do Playa del Carmen viděli vjezdy do obrovských rezortů na břehu moře. Bylo to neuvěřitelné: obrovské a nevkusně zdobené brány s vrátnými v nažehlených uniformách, za branami pěstěné trávníčky s palmami, a více jsme neviděli, ale u každého byl obrovský nápis typu spa and golf a podobně. Prostě sterilní a luxusní kousek Ameriky v Mexiku pro ty, kteří chtějí strávit dovolenou u teplého moře a příliš se přitom neušpinit
cestováním. Z Playa jsme se vraceli už potmě a viděli jsme, že kolem těch vstupů zářily vánoční motivy z rozsvícených žárovek: sobi, Santové, stromečky… skoro se mi chtělo zvracet.

Dnes ráno jsme měli v úmyslu jet na pláž, kterou nám doporučil pan domácí, ale bylo docela zataženo a podle předpovědi počasí mělo dokonce pršet. Poflakovali jsme se kolem domu, já jsem trochu fotila okolí a každodenní mexický život, Petr si vyřizoval e-maily a Oliver se díval na počítači na pohádku.

Kolem jedenácté jsme se rozhodli, že půjdeme na nejbližší pláž. Než jsme tam došli, vysvitlo sluníčko a začalo být krásně. Na pláži byly davy lidí a chaluhy, ale žádné velké vlny. Kdyby měl Oliver zdravou nohu, určitě by si dobře zašnorchloval. S Petrem jsme se shodli na tom, že zdejší pláže jsou mnohem lidnatější a průmyslovější, než jsme zvyklí a než jsme si představovali, ale že se na to dá zvyknout.

Uprostřed odpoledne se najednou zatáhlo a bylo vidět, že nad mořem prší. Rychle jsme sbalili ležení a spěchali z pláže, ale déšť nás stejně zastihl. S další desítkou lidí jsme se schovali pod stříšku z palmového listí (pod kterou lehávají lidé, kteří jdou na pláž, ale chtějí stín) a čekali, až prudký liják přejde. Za pět minut přestal a ukázalo se znovu slunce. Vrátili jsme se na naše místo a Oliver se odhodlal, že i se zraněnou nohou půjde šnorchlovat. Petr šel s ním. Po návratu mi Oliver vzrušeně líčil, že viděl rejnoka (ukazoval mi jeho velikost, bylo to asi 30 cm). Říkala jsem mu, že měl velké štěstí, a on mi odpověděl: To mi osud tak nějak přichystal.

Pozorování rejnoka bylo vrcholem dnešního dne. Cestou z pláže jsme si dali nějaké mexické placky, které sice zahnaly hlad, ale přivedly mě k poznámce, že to nejlepší, co jsme v Mexiku zatím jedli, byla thajská strava.

21. den

Naše dny v Akumalu začínají mít ustálený rytmus: budím se krátce před rozedněním a čekám na trochu světla, abych mohla alespoň chvíli pracovat, než se probudí Oliver. Potom si zajdeme přes cestu do bufetu, kde si do přinesených kelímků necháme uvařit kávu, snídáme, nakupujeme jídlo, hrajeme pexeso, učíme Olivera číst. Připravím svačiny a plážovou kabelu a vydáme se na pláž. Každý den zkoušíme najít nějakou jinou. Dnes jsme dali na doporučení majitele našeho hotýlku a našli jsme jednu pláž, kterou považujeme za nejlepší z těch, co jsme zde zatím viděli. Je skoro neoznačená a nebýt přesného popisu, nenašli bychom ji. Je to široko daleko jediná undeveloped pláž na tomto pobřeží. To znamená, že kolem ní nejsou žádné hotely ani rezorty a na pláži nejsou hospody, restaurace, lehátka ani slunečníky. Prostě přírodní pláž, jakou máme rádi. Na takové nevadí ani chaluhy, protože tam tak nějak patří. Lidé tam sice nějací byli, ale v hustotě nesrovnatelně menší než na průmyslových plážích. Také počasí bylo krásné, takřka bez mráčku, a naštěstí foukal čerstvý větřík, takže vůbec nebylo horko. Ale slunce je silné a mažeme se třicítkou, jinak bychom se určitě spálili.

Oliverova zraněná noha se rychle hojí a dnes už šel do vody. Na pláži byly docela velké vlny, ale dalo se jimi projít kousek dál od břehu, kde už se moře jenom krásně vlnilo nahoru a dolů a ve vlnách se dalo houpat a skákat. Oliver je na to ještě malý, ale i on si našel zábavu. Skákal v těch menších vlnách blízko u břehu (byly mu asi po pás) a válel se v písku, házel do moře klacík nebo kokosový ořech a čekal, až mu jej vlny přinesou zpátky. Říkal, že hází klacík jako pejskovi a moře jako pejsek mu ho vždycky přinese. Poskakoval tam jako šťastné štěně, válel se ve vlnách a celý den mu uběhl tak rychle, že si myslel, že jsme tam byli jenom hodinu.

Kolem čtvrté hodiny už jsme se toho všeho nasytili a zajeli si pro večeři do malé thajské restaurace ve velkém nákupním středisku. Zjistili jsme, že thajské jídlo nám vyhovuje lépe než mexická strava a poměr cena výkon je nesrovnatelně lepší. Za 60 pesos (asi 100 Kč)
jsme se najedli všichni. Olivera trochu pálila pusa (bylo to opravdu dost kořeněné), tak si musel po večeři dát jogurt, který zaručeně neutralizuje všechna pálivá jídla.

22. den

Dnes ráno jsme se přestěhovali do jiného pokoje ve stejném „hotelu“. Ten předchozí byl hodně hlučný a dlouho do noci k nám doléhala hlasitá hudba z ulice. Využili jsme toho, že jsme zahlédli, jak odcházeli lidé z jiného pokoje, a požádali jsme o výměnu. V noci jsme
potom neslyšeli ryčnou hudbu z ulice, ale žalostné vytí nějakého psa na sousedním dvorku…

Zajeli jsme na stejnou pláž jako včera. Cestou jsme míjeli grandiózní vstup do nějakého plážového a golfového rezortu, který by klidně mohl stát v Rusku, protože byl obrovitánský, odporný a zdobený pěticípými hvězdami. V Mexiku vypadal jako pěst na oko, ale na Mayské riviéře je to nejspíš normální, i když tento byl zdaleka nejpompéznější ze všeho, co jsme viděli. Neodolala jsem a vyfotila jsem jej.

Dopoledne skutečně nemělo daleko k „tropickému ráji“, jak si jej představuji. Čistá a teplá voda, bílý písek, velmi málo lidí. Tam, kde končil písek, začínal hustý a neprostupný les palem a pichlavých křovin, opravdu by se tam bez brnění nedalo vstoupit.

Oliver se cachtal ve vodě, házeli jsme frisbee, plavali a lenošili. Pohoda.

Odpoledne stavěl Petr další ze svých mistrovských pyramid, přišla k němu asi desetiletá
americká holčička „odvedle“ (její rodina měla ležení asi dvacet metrů od nás) a obdivovala stavbu. Dali jsme se do řeči a ona si začala hrát s Oliverem. Já jsem během dne občas seděla na nějakém kmenu, který se válel na pláži. Odpoledne jsem jej chtěla trochu posunout, abych lépe viděla na moře, kde poskakoval Oliver. Popotáhla jsem kmen a užasla jsem: pod ním bydlela asi dvacítka krabů, od těch nejmenších, velkých asi 3 cm, po ty největší o velikosti hodně velké brambory. Všichni na sobě měli ulity podobné šnečím. (Později jsem si vygůglila, že to byli krabi poustevníci.) Zavolala jsem na Olivera, který si v tu chvíli hrál s americkou holčičkou a jejím bratrem, aby se přišli podívat. Přišli i rodiče těch dětí a sledovali jsme
nespokojené kraby, jak putují zpátky do svého úkrytu pod kmenem, který jsem jim přesunula. Američtí manželé byli sympatičtí a dost dlouho jsme si s nimi povídali.

Jakmile Oliver začal mít hlad, už s ním na pláži nebylo k vydržení… ostatně, bylo odpoledne a slunce zapadá brzy, byl čas na brzkou večeři. Zajeli jsme domů a zašli do hospůdky, která je v přízemí našeho hotelu. Jídlo bylo průměrné a obsluha příšerná, paní nemluvila vůbec
anglicky (to bych jí odpustila, a vlastně jsem to ani nečekala), ale byla pomalá a pletla
objednávky, a to už bylo horší. Domlouvali jsme se s ní tímto způsobem: přečetla jsem si jídelníček a snažila jsem se ve slovníčku na konci LP najít, co znamenají některé výrazy. Žádný tam nebyl uveden. Ptala jsem se tedy číšnice, co to znamená. Neuměla to říct anglicky, tak mi z kuchyně přinesla ukázat, z čeho to připravují. To bylo docela zábavné. Hloupé bylo, že Oliver měl fakt velký hlad a objednal si svou tradiční pastu, jenže paní to zapomněla vyřídit v kuchyni a všichni už jsme měli jídlo na stole, jenom Oliver ne… přinesla to snad o čtvrt hodiny později. Chudák Oliver mezitím spořádal celou misku takových těch tortillových lupínků, vylízal misku od omáčky, kterou k nim přinesli, a nechal si přinést ještě další misku lupínků. Přestože jsme do restaurace přišli v době, kdy jsme si říkali „na večeři je ještě brzo, ale máme hlad“, odcházeli jsme v době, kdy byl normální čas večeře, a říkali jsme si „lepší než drátem do oka“. Abych to tedy shrnula, jídlo bylo spíše průměrné, obsluha příšerná,
kulturní zážitek dobrý.

 

Tulúm

15. den

Ráno jsme si zaplavali v jezeře a po snídani se Petr vydal hledat nějaký servis, kde by opravili díru v pneumatice, protože se nám nechce jezdit bez rezervy. Opravili mu to za chvíli a za 50 pesos, což bylo výrazně méně, než jsem čekala. Potom jsme si ještě jednou a naposledy zaplavali v jezeře, sbalili věci, rozloučili se s kanadskými sousedy a vydali se na cestu do Tulumu. Jeli jsme asi dvě hodiny a po příjezdu do města jsme se naobědvali v thajské (!!) restauraci. Mexická kuchyně nám totiž ještě k srdci nepřirostla.

V Tulumu máme na čtyři dny zamluvené bydlení v chatce na břehu moře, ale na další dny jsme se chtěli ubytovat někde ve městě, kde to bude asi pohodlnější (a možná i levnější). Je tam dost malých hotelů a hostelů, které vypadaly, že by nás nezruinovaly, ale vůbec neberou rezervace, prý máme přijít požadovaného dne, a oni buď budou mít volno, nebo obsazeno. Zatím nevíme, jestli to máme zariskovat – přece jenom se nám nechce na Štěpána zůstat s Oliverem v Tulumu bez noclehu.

Potom jsme se vydali k moři, které leží asi 3 km východně od města. Našli jsme místo zvané Zazil-kin, kde máme rezervovanou obyčejnou chatku. Je to opravdu cabaňa bez WC a sprchy (ty jsou opodál společné), se dvěma velkými postelemi opatřenými moskytiérami, jednou zásuvkou, jednou židlí, jednou žárovkou a dvěma okny, ve kterých není sklo, jenom sítě. To je všechno. Jo a elektřina jde od 17.30 do šesti ráno, tedy v době, kdy je tma.

Hned jak jsme uložili batohy do chatky, vydali jsme se k moři, které máme asi 50 metrů od cabaně a dá se tam jít bosky (všechno jiné je v tom písku dost nepohodlné). Došli jsme
na rozlehlou pláž s jemným bílým pískem a palmami. Foukal docela vítr a moře bylo neklidné, u břehu nahnědlé zvířeným pískem a kousek dál krásně modré. Oliver a Petr začali stavět písečnou pyramidu, já jsem šla na procházku po pláži směrem k mayským ruinám, ale nedošla jsem až k nim, protože jsem byla bosky a jakmile skončil písek, objevila se rozeklaná skaliska, a po těch bych určitě bosky nešla. A stejně myslím, že je tam někde plot.

Jakmile se slunce začalo klonit k západu, vydali jsme se do naší chatky. Rozhodla jsem se, že zajdu na recepci a požádám o nějaký nábytek, protože se mi zdá směšné, že by tři lidé měli vystačit se dvěma postelemi a jednou židlí. Požádala jsem nějakého pohůnka, aby mi opatřil stůl a další židli, on řekl, že do hodiny mi je přinese… Hodina už dávno uplynula a nábytek nikde. Půjdu si jej obstarat sama, zahlédla jsem místo, kde mají hromadu židlí.

Teď je asi sedm večer, venku tma jako v pytli, Petr s Oliverem šli hledat místo, kde funguje internet, a já půjdu přinést židle a dovybavit naši chýši.

Nakonec jsem opatřila jeden stůl a další tři židle, čímž se zvýšila obyvatelnost chýše. Večeřeli jsme jenom ovoce, už se nám nechtělo jít do restaurace.

16. den

V noci bylo v chýši docela teplo a díky moskytiérám nás ani neobtěžoval hmyz, jediným rušivým prvkem byl hukot větru zvenčí, při kterém se ohýbaly palmy. Zevnitř chýše to působilo dojmem, že je venku hurikán. Ale když jsem šla v noci do vedlejší WC chýše, nebyl ten vichr tak strašný.

Oliver se ráno probudil ještě před východem slunce, takže jsem ani nemohla pracovat… šli jsme se hned podívat na pláž, která byla opuštěná, větrná a docela nehostinná. Posnídali jsme a vyrazili na nákup. Přestože v chýši není lednice ani možnost přípravy jídla, nechceme chodit třikrát denně do místní drahé restaurace. Našli jsme hodně velký a dobře zásobený supermarket, žádné skladiště s pytli fazolí, jako na venkově – ostatně jsme v místech, kam jezdí více turistů. Nakoupili jsme ovoce (to je tady výborné a levné: mandarinky v přepočtu za 16 Kč, banány za 10 Kč… ale jablka za 60 Kč, hrušky za 80 Kč… a hádejte, co má Oliver
nejraději? Správně, hrušky), pečivo, jogurt a zeleninu a s tím nějakou dobu vydržíme. Jakmile jsme vyšli z obchodu, skládali jsme na parkovišti nákup do auta a Oliver poodešel kousek od nás. Po chvíli jsem se ohlédla, a krve by se ve mně nedořezal: viděla jsem Olivera, jak se rozbíhá za námi, aniž by se podíval, a vběhl rovnou pod blížící se auto. Auto ho porazilo, ale naštěstí nejelo rychle a hned zastavilo, takže ho nepřejelo. Celé se to stalo asi deset metrů ode mě a nemohla jsem tomu zabránit… Jenom v tu chvíli, když už mi bylo jasné, že Oliver a jedoucí auto se střetnou, jsem ze všech sil a přeskakujícím hlasem zavolala jedno velmi sprosté slovo…

Potom jsem utíkala za ním, zvedla jsem ho do náruče, on kvílel, prohlédla jsem ho a měl zraněnou nožičku na chodidle. Sandálek byl roztrhaný na kusy a možná schytal část té ničivé energie, takže Oliver neměl rozdrcenou nohu.

V tom autě seděla rodina se dvěma malými dětmi. Byli moc ochotní nám pomoct a hned nás chtěli odvézt do nemocnice. Řekli jsme, že stačí, když nás tam zavedou, že pojedeme svým autem. Nebyla to nemocnice, spíš poliklinika, ale byla asi jenom kilometr vzdálená. Odnesli jsme kvílejícího Olivera do ordinace a hned a bez čekání se nás ujal mladý doktor. Důkladně Olivera vyšetřil a prohlédl a díky bohu, byla to jenom ta noha, a ještě byla jenom pořádně sedřená, nic jiného se mu nestalo (o hodinu později se mu kolem oka udělala modřina). Lékař mu to vyčistil, dal na to nějaké analgetikum, převázal a přelepil a vystavil nám účet na 600 pesos (skoro 1000 Kč). Oliver skoro po celou dobu naříkal, ale postupně se uklidňoval. Lékař mluvil anglicky a dobře jsme se dorozuměli, ale nedovedu si představit, že by se něco podobného stalo a my bychom se nedokázali domluvit.

Hned po ošetření jsme jeli do naší chatrče, uložili Olivera do postele a přemýšleli, co dál.
Bydlet prakticky na pláži plné toho nejjemnějšího písku s děckem, které má zraněnou nohu, není dobrá varianta. Kromě toho v chatě na pláži (s elektřinou jenom v noci) se toho moc nedá dělat – jenom koupat se v moři a válet v písku. Jenže kvůli větru jsou velké vlny a sluníčko svítí jenom občas, takže tím se ztrácejí důvody, proč bydlet v předražené a vcelku nepohodlné chatrči na pláži.

Snažila jsem se nehodu s Oliverem rozebrat, aby si uvědomil, co udělal špatně. Po chvíli mi skočil do řeči a požádal mě, abych o tom už nemluvila, protože ho to zneklidňuje. Zopakoval to později ještě několikrát, ale měla jsem pocit, že chce spíše říci zahanbuje.

Vymysleli jsme plán, že se zajedeme hned podívat do hotelu, kde jsme měli bydlet až za čtyři dny, a zkusíme to nějak posunout, abychom na pláži zůstali co nejkratší dobu. Ten hotel byl asi 20 km vzdálený od našeho současného bydliště v chýši.

Ještě že jsme to udělali… hotel vypadal hnusně, stál u hlavní silnice, nebylo tam nic pěkného a nevím, jak bychom tam vydrželi déle než jeden den. Rozhodli jsme se, že rezervaci zrušíme a najdeme něco jiného. (Podotýkám, že všechny rezervace jsem dělala z domova a někdy je těžko poznat, jak to vlastně na místě vypadá.)

Pokračovali jsme podél pobřeží a hledali místo, kde by se dalo pár dní slušně bydlet a kde by byla nablízku pláž. Ve městečku Akumal jsme našli malý a docela slušný hotýlek, kde měli volný pokoj. Cena poloviční než za chýši, komfort dvojnásobný. V pokoji byla dokonce lednička, což je úžasná výhoda. Na pláž je nedaleko… ale s tou Oliverovou nohou to asi na velké koupání nebude. V novém hotýlku jsme se domluvili, že přijedeme zítra, a v našem chýšovém háji jsme trochu zveličili Oliverovy potíže a dramatičnost situace a docílili jsme toho, že nám vrátili peníze za dva noclehy, takže zítra můžeme odjet do Akumalu.

Odpoledne na pláži bylo větrno, Petr s Oliverem postavili pyramidu, ale nebyli tam dlouho, i s ohledem na jeho zranění.

Pro večeři jsme si zajeli do toho supermarketu, kde ráno Oliver přišel ke zranění. Objevila jsem tam celé pečené kuře za 50 pesos (asi 80 Kč), k tomu jsme koupili kus chleba… a bylo vymalováno. Snědli jsme kuře v naší chýši, utřeli mastné ruce a byli jsme všichni po večeři.

Zítra se tedy přesuneme do dalšího městečka na Mayské riviéře, která je podle mého názoru hodně přeceňovaná, ale k tomu se snad dostanu někdy příště.

 

 

Laguna Bacalar

12. den

Ráno mě čekalo nemilé překvapení: bylo úplně zataženo. Sice teplo, ale ani jediný sluneční paprsek. Paní domácí mi řekla, že se to občas stává, ale já jsem to nepředpokládala a nepočítala jsem s tím. Nasnídali jsme se z vlastních zásob a potom jsme se vydali na pěší průzkum městečka. Laguna Bacalar je malé město ležící na břehu druhého nejdelšího mexického
jezera, které je dlouhé 60 km. Když jsme procházeli městečkem, napadalo mě jediné adjektivum, které se v souvislosti s malými městy často objevuje v knihách: ospalé.

Nikde nic, na náměstí a v přilehlých uličkách pár obchodů, a nebýt toho jezera, které je prý za slunečního svitu úžasné, nebyl by důvod tady být. Jenže jsme tady a máme zamluvené ubytování na tři noci, takže musíme doufat, že se to probere a my tu modrou barvu uvidíme. V obchodě jsme nakoupili jídlo, abychom se nemuseli stravovat po restauracích. Taky jsem tam fotila, protože zdejší obchody jsou trochu jiné než ty naše, vypadají jako ne moc uklizené skladiště. 98 procent zboží jsou konzervy, mouka, cukr, sušenky, sušené věci. Mrazáky tam nejsou vůbec, a asi dvě procenta zboží je uloženo ve dvou nebo ve třech ledničkách: pár jogurtů, nějaké sýry a uzeniny, máslo. To je všechno. Nakoupit se tam dá a hladem rozhodně nebudeme, ale do běžného standardu evropských obchodů to má hodně daleko, alespoň tady, ve venkovském městečku Bacalar.

Místní lidi nám doporučili jednu prý dobrou a levnou restauraci, tak jsme tam zašli na oběd. Byla to taková ta vývařovna s plastovými židlemi a igelitovými ubrusy, kuchyně oddělená od jídelny jenom nějakou zídkou, takže jsme mohli pozorovat, jak kuchařky dělají naše jídlo. Oliver si dal omeletu se šunkou a houbami, Petr nějaké vepřové maso a já kuřecí prsa, všechno na nějaký mexický způsob. Přinesli k tomu placky a pálivou omáčku a bylo to dobré.

Po obědě už jsme se vydali do našeho druhého bydlení, toho, které jsem tak popleteně rezervovala.

Je to skupinka malých domečků na břehu jezera. V jednom bydlí majitelka, stará paní Carolina, a ty ostatní pronajímá turistům. Všechny domky mají společnou velkou travnatou zahradu s palmami a ovocnými stromy, s houpacími sítěmi a slaměnými přístřešky, kam se lidé patrně schovávají do stínu, když svítí slunce. Zahrada leží přímo na břehu jezera, takže rovnou z domku jde člověk na zahradu a do jezera. Vstup do vody rovnou ze břehu není pohodlný, proto je tam dlouhé dřevěné molo a na jeho konci zase další přístřešek s lavičkou, kde si člověk může odložit věci a po dřevěném žebříku sestoupit do vody. Voda je neuvěřitelně čistá a klidná, je radost v ní plavat.

My bydlíme v malém domku pomalovaném výraznými barvami, kde jsou dvě ložnice, velký obývací pokoj a prostorná kuchyně. V jedné ložnici jsme my, ve druhé mladá kanadská rodina se čtyřletou holčičkou, o kuchyni a obývací pokoj se dělíme, koupelnu a WC má každá rodina vlastní. Přímo v domečcích není wi-fi, jenom na verandě hlavního domu, kde bydlí majitelka. Ale je tam dosti velký stůl s židlemi, takže se tam dá sedět.

Zabydleli jsme se v domku a odpoledne jsme strávili částečně na zahradě v houpacích sítích a na verandě. Celý den bylo zataženo, ale velmi teplo, takže jsme se šli taky vykoupat do
jezera. Jezero není hluboké, alespoň v té části, kde jsme plavali my. Vody asi tak po krk, možná trochu více, a je vidět na písčité dno, kde tu a tam roste nějaký trs podvodní trávy. Oliver plaval se šnorchlem a brýlemi, ale potom se přestal dívat pod vodu, protože, jak se vyjádřil, ta tráva mu nahání hrůzu.

Později večer jsme poseděli s našimi kanadskými sousedy. Petr má narozeniny, takže jsme otevřeli láhev tequily a pozvali sousedy na panáka. Jsou to docela příjemní lidé, žijí v Yukonu a do Mexika taky přicestovali jako my, aby na chvíli unikli před zimou a tmou.

13. den

Ráno byla obloha stejně šedá jako včera večer, ale bylo teplo. Vstávali jsme kolem půl osmé a ještě před snídaní jsme si šli zaplavat. Dopoledne se líně vleklo, pustili jsme Oliverovi pohádku, já jsem si šla asi dvakrát zaplavat. Vaření oběda – spíš bych měla napsat ohřívání fazolí a smažení vajíček – bylo příjemným zpestřením. Krátce po obědě se ale roztrhaly mraky a začalo být teplo a slunečno, přesně jak jsme si to představovali a jak to má být. Celé odpoledne jsme strávili na zahradě, v houpacích sítích a ve vodě. Oliver si hrál s malou kanadskou sousedkou na schovávanou a občas za mnou přišel, abych mu tlumočila. Připomněla jsem mu, na co je mu dobrá angličtina, a on mi řekl: Ale vy mě učíte anglicky a oni mluví kanaďansky! Je fakt, že naši sousedi jsou bilingvinní a mezi sebou mluví jenom francouzsky. Ta jejich čtyřletá dcerka střídá obě řeči bez zaváhání a podle potřeby.

Olivera baví šnorchlovat a dnes mi řekl, že ta podvodní tráva už mu nenahání takovou hrůzu. Plavala jsem asi 150 metrů od břehu, možná ještě dál, a doplavala jsem do oblasti krásně světlemodré vody, na dně je totiž jemný bílý písek. I tak daleko od břehu mi byla voda asi po bradu.

Petr odpoledne půjčil na hodinu umělohmotný kajak a vyrazil s Oliverem k protějšímu břehu. Připluli asi za hodinu a prý skutečně viděli různě modrou vodu, podle toho, jaká kde byla hloubka.

V šest hodin už je tma jako v pytli a nastává dlouhý večer, kdy je potřeba zabavit Olivera. Na řadu přicházejí karty (válka), pexeso a puzzle. Po sedmé hodině je naštěstí zralý do postele a my bychom měli večer pro sebe, nebýt toho, že se nám většinou také chce spát. Mám s sebou práci, ale skoro jsem na ni nesáhla, a to jsme tady už skoro dva týdny.

14. den

Další lenošný den na břehu jezera. Před snídaní jsme plavali, po snídani jsme si vyjeli na plavbu po laguně, byla to nájemní motorová loďka asi pro deset lidí, plavba trvala hodinu a půl a lodník nás zavezl na pár fotogenických míst. Jezero opravdu mění barvy podle toho, jak je kde hluboké. V místech, kde je malá hloubka, je voda světle tyrkysová, a s hloubkou tmavne. Na několika místech spadá dno prudce dolů, a tam je voda temně modrá.

Zbytek dne pomalu uplynul při pohupování v síti, vaření oběda a večeře, plavání v jezeře, házení frisbee a hraní s Oliverem.

V našem malém penzionu jsem získala pocit, že do Mexika a specificky k jezeru Bacalar jezdí hlavně Kanaďani, kteří mají dost té jejich dlouhé a tmavé zimy. Potkali jsme jich snad desítky a vůbec jsem se jim nedivila.

 

 

 

Edzná a Calakmul

10. den:

Už v devět ráno sedíme v autě a jedeme do Edzná, protože nás čeká dlouhý den. Silnice jsou rovné, provoz minimální, obloha modrá, počasí krásné. Po chvíli jsme překročili hranice: opustili jsme stát Yucatán a vjeli do státu Campeche. Zpomalovací hrby jsou lépe značené, ale je jich snad ještě více.

Krajina se postupně měnila, už to nebyla placka porostlá hustým lesem, ale mírně zvlněný terén s většími poli a sem tam nějakým lesem. Na polích rostla kukuřice a třtina, viděli jsme také nějaké sady s citrusy a nějakými palmami. Zastavili jsme se v jakémsi venkovském městečku, abychom nakoupili jídlo na celý den, protože dnes to bude s civilizací poněkud horší. V dosti velkém obchodě, který vypadal spíše jako skladiště, jsme nakoupili chleba, sýry, sušenky, vodu a konzervy. Petr si potom ještě v nějakém bufetu odvážně dal hamburger, já jsem radši jedla banány a jablka.

Pokračovali jsme mírně zvlněnou krajinou až do Edzná. Není to žádné město ani vesnice, jenom archeologická lokalita in the middle of nowhere. Počet návštěvníků a cena vstupného jsou nepřímo úměrné vzdálenosti od větších měst a turistických středisek. Zaplatili jsme asi 90 pesos za dvě vstupenky (pro srovnání: v Chichén Itzá jsme platili 400) a vkročili jsme do areálu. Kromě nás tam bylo ještě dalších šest lidí (pro srovnání: v Chichén Itzá několik tisíc) a stovky leguánů.

Ten pocit byl úžasný a nesrovnatelný s ničím: chodili jsme v poledním slunci mezi těmi opuštěnými stavbami, na většinu z nich jsme mohli vylézt, a celé jsme to měli sami pro sebe. Bylo překrásné počasí, hodně teplo, modrá obloha plná výstavních bílých obláčků, jasné slunce… prostě senzační focení. Oliver zase krmil leguány svým banánem. Až jsme dostali hlad, sedli jsme si pod strom a snědli ovoce, sušenky a chleba, které jsme si přinesli. Vydržela bych tam mnohem déle, ale museli jsme jet, protože nás čekal další přesun asi 250 km.

Cesta ubíhala docela dobře, střídali jsme se v řízení a moc jsme nezastavovali (jenom u těch zpomalovacích hrbů). Všimli jsme si, že ve státu Campeche jsou před zpomalovacími hrby varovné nápisy zona vibradore, což nás pobavilo. Nejprve jsme jeli rovnou na západ až na pobřeží Mexického zálivu, potom kousek podél moře a pak jsme zahnuli na východ do vnitrozemí. Po dalších asi 150 kilometrech jsme dojeli na místo, kde se odbočuje z hlavní silnice do lůna pralesů k lokalitě Calakmul, která je naším zítřejším cílem. Kousek od hlavní silnice je pralesní hotel, kde dnes bydlíme. Dojeli jsme tam s posledními troškami denního světla, bylo asi půl šesté.

Ten hotel stojí za popis: Je to skupina sofistikovaných chatrčí a jedné ústřední větší chatrče, kde je recepce a restaurace. Všechno je to rozhozené v lese a mezi jednotlivými chatrčemi jsou upravené cestičky. Chatrče mají zděné stěny, trámové konstrukce, doškové střechy a místo oken sítě proti hmyzu. Vnitřní zařízení je prosté takovým tím obyčejně ušlechtilým způsobem: postele mají moskytiéry, v koupelně teče teplá voda, závěsy na oknech jsou z režné látky, stůl je z tlusté dřevěné fošny a stojí na uříznutých kusech kmene stromu, omítky vypadají, jako by byly hlazené rukou… Jenže prosinec je i tady zimní období a v noci bude bez skel v oknech asi dosti zima. Tak jsem Oliverovi na noc oblekla dvě termotrika a zabalila ho do všech dek, kterých je tady naštěstí dostatek. Já to také nepodcením a pořádně se obleču, abych se vůbec vyspala. Naštěstí těch dek je tady dost.

Ještě předtím jsme se ale na chvíli vydali do nočního pralesa. Prý tady žijí jaguáři, proto jsme nechtěli riskovat a jít se jenom tak někam potmě prodírat a čekat, kdy nám co skočí za krk. Sedli jsme do auta a vydali se po úzké silničce směrem, kam zítra pojedeme dalších 60 km do pralesa k ruinám. Asi po dvou kilometrech jsme zastavili, zhasli světla, vypnuli motor a vystoupili. Jenom tak jsme tam v naprosté tmě stáli na úzké pralesní silničce, koukali se na hvězdy, poslouchali cvrčky nebo co to vrzalo, odráželi Oliverovy nesčetné otázky a snažně ho prosili, ať je aspoň dvě minuty zticha, že si chceme užít nočního mexického lesa, protože to už nikdy v životě nezažijeme. Ale bylo to fakt pěkné a žádný jaguár na nás nezaútočil.

Vrátili jsme se do hotelu a v restauraci si dali jenom drink, protože jsme se najedli z vlastních zásob. Restaurace byla hodně otevřená směrem k džungli: její stěny netvořilo nic jiného než protihmyzí pletivo natažené v dřevěných rámech. Slaměná střecha, betonová podlaha, svítidla potažená papírem… bylo to pěkné. Petr si dal pivo, já nějaký míchaný drink a Oliver orange juice. Když Petr pil svoje pivo, Oliver se ho zeptal, jestli je to Staromexiko. Hodně nás to pobavilo. Dovedete si představit, že večeře v takové nenápadně luxusní restauraci uprostřed pralesa asi není za lidovou cenu. Měla tam být i wifina, ale nějak jsem se nechytala, takže jsme off-line. Kromě nás bylo v restauraci asi osm lidí (a na parkovišti před hotelem jsem napočítala sedm aut). Ti všichni jsou dnešní nebo zítřejší návštěvníci Calakmulu, protože široko daleko nic jiného není. A vzhledem k tomu, že Calakmul je tak daleko ode všeho a je nutné se tam několik hodin trmácet úzkou pralesní cestou, jsem si téměř jistá, že zítra tam nebude víc než deset lidí, a když budeme mít trochu štěstí, budeme tam sami. Možná ještě pár opic a leguánů.

Zítra tedy vyrazíme na ruiny, mezi nimiž stojí i pyramida, která je nejvyšší a největší ze všech mexických pyramid. A prý se v tom pralese ještě skrývají tisíce neobjevených staveb…

11. den:

Díky tomu, že jsme se na noc teple oblékli a měli jsme dostatek teplých přikrývek, nemrzli jsme a dobře jsme se vyspali. Vstávala jsem za svítání, abych nafotila něco kolem chatrčí, kde jsme bydleli, ale bylo to v lese a hodně tma, takže se to moc nepodařilo. Aspoň jsme se brzy sbalili a vyrazili na snídani do té pěkné restaurace, kde ovšem po ránu byla ukrutná zima.

Když jsme nosili zavazadla do auta, Petr si všiml, že máme dosti prázdné jedno kolo. S pomocí nějakého hotelového pracovníka se snažili kolo nafoukat, ale marně. Vyměnili ho za rezervu a zjistili, že v kole je vražený hřebík a trvale uchází. Budeme to muset nějak řešit, ale dnes ne…

Už v osm hodin jsme seděli v autě a jeli do Calakmulu. Mělo to být 60 km a počítali jsme, že pojedeme asi hodinu. Prvních 20 km šlo svižně, protože silnice byla relativně dobrá a před námi jelo místní auto, takže jsme se drželi za ním a věděli, že když jede rychle, můžeme jet taky rychle. Jenže po dvaceti kilometrech auto zastavilo u jakési budky a my jsme museli jet sami. Silnice se zúžila a poněkud zhoršila, a nejhorší bylo, že se na ní střídala osvětlená a zastíněná místa a my jsme neviděli, kde se skrývá jaká díra… bylo to pomalé a zdlouhavé, ale zato jsme byli v mexické džungli, a to už samo o sobě je zážitek. Provoz byl skoro nulový, takže jsme nemuseli dávat pozor na protijedoucí auta. V hustém lese jsme neviděli žádný život, který tam ale bezpochyby je, jenom dobře ukrytý. Po hodině jízdy jsme přijeli ke vstupní bráně do Calakmulu. Už tam stála asi tři další auta, takže uvnitř bylo asi dvanáct lidí.

Zaplatili jsme 92 pesos vstupné za dva lidi (opět nepřímá úměra mezi cenou a vzdáleností od civilizace). Calakmul býval kdysi dost velké město, kde prý žilo asi 50 tisíc lidí. Dnes jsou některé stavby objevené a přístupné, ale mnoho se jich ještě skrývá v husté džungli. Pro návštěvníky jsou vybudovány cestičky, ale nijak neruší, jenom usnadňují chůzi. Dosti často roste uprostřed cestičky strom, protože budovatelé prostě jenom budovali stezku, ale nekáceli stromy… a to se mi líbilo. Šli jsme asi kilometr, možná ještě více, než jsme uviděli první menší ruinu. Ještě předtím jsme ale několikrát viděli na stromech opice, myslím, že to byli vřešťani, ale nevím to jistě. V této oblasti taky žijí jaguáři, ale lidem se vyhýbají. Neviděli jsme ani jednoho, ale jsme přesvědčení, že jsme cítili jejich čpavý pach (třeba to byly jiné šelmy, ale říkáme, že to byli jaguáři, protože to zní dobře). Možná jsme cítili místa, kde si značkovali teritorium. V takových chvílích jsme tedy říkali: Čichám, čichám jaguářinu, a Oliverovi se to moc líbilo.

Chodili jsme úzkými stezkami mezi jednotlivými ruinami. Některé stavby byly menší, asi to bývaly obytné domy, jiné byly velké, asi domy významných lidí, a tři z nich byly obrovské, snad chrámy nebo co… U některých byly vysvětlující nápisy, ale přestali jsme je číst, protože pro celkový zážitek z místa pro nás nebylo důležité, abychom znali jména a letopočty… ostatně, ani badatelé v tom nemají moc jasno.

Na rozdíl od jiných míst, která jsme viděli, je Calakmul ponechaný v dosti „přírodním“ stavu podobném tomu, v jakém je asi našli první objevitelé. Roste tam hodně stromů na místech, která asi dříve bývala náměstí nebo prostranství… ale člověk si může představovat, jaké to bylo město a jak to vypadalo. Bylo to už čtvrté historické místo, které jsme viděli, a líbilo se nám nejvíc. Na ty velké stavby se dalo bez omezení vystoupit. Stupně byly hodně příkré a vysoké skoro po kolena, takže než jsme vystoupali až nahoru, my starší jsme se zadýchali, ale Oliver tam vyskákal jako kůzle a po chvilce už na nás volal z vrcholu. Počítala jsem stupně a na nejvyšší pyramidě jich bylo 140. Seshora byl úchvatný pohled na okolní lesy, z nichž tu a tam vykukoval kousek jiné staré stavby… a bylo patrné, jak velké to město bylo. Opět bylo krásné počasí s modrou oblohou a bílými obláčky.

A najednou Petr řekl, že už je půl druhé a měli bychom jít. Strávili jsme tam čtyři a půl hodiny a uteklo to jako půlhodina. Zpátky jsme jeli stejných 60 kilometrů lesem na hlavní silnici a dále nás čekalo dalších asi 150 kilometrů do Laguna Bacalar, kde jsme měli bydlet.

Vycházelo to tak akorát, že dorazíme před setměním. Někde cestou jsme překročili hranice dalšího státu, už nejsme v Campeche, ale v Quintana Roo. Zdálo se mi, že zdejší hrby jsou větší a hůře značené, ale ohledně hrbů už jsem paranoidní. Také je neznačí zona vibradore, ale velocidad reductor, takže místo vibrátorů máme reduktory.

Do Laguna Bacalar jsme přijeli před půl šestou, tedy opět s posledním denním světlem. Zapomněla jsem napsat, že všechna naše dosavadní ubytování jsme našli velmi snadno, připravila jsem si totiž přesné GPS souřadnice a jeli jsme prakticky najisto. Pro ubytování v Laguně jsem neměla žádné souřadnice, jenom adresu, takže jsme se museli staromódně vyptávat. Mimo jiné jsme se také ptali jedné paní u malého bílého hotýlku, který v tomto vyprávění ještě sehraje určitou roli. Paní nás nasměrovala k nedaleké Casita Carolina, kde jsme měli zamluvené bydlení. Správcem je velmi přátelský a srdečný asi třicetiletý Američan, se kterým jsme se bez jazykových nesnází domluvili. Ale ouha, ukázalo se, že jsem se dopustila zásadní chyby: bydlení na tomto místě máme zamluvené až od zítřka a dnes jsou plní. Je to úplně a jenom moje vina, při plánování cesty jsem se prostě spletla a na dnešní noc jsem neudělala žádnou rezervaci, v našem plánu zeje jednodenní mezera, kterou jsem odhalila až teď. Velké štěstí bylo, že správce v Casita Carolina ovládal angličtinu a nebyl to někdo, s kým se lze dohovořit jen španělsky (jako třeba ten majitel chýše v Celestunu), jinak bychom byli docela nahraní. Byl velmi ochotný a nápomocný a hned nám pomohl sehnat na jednu noc jiné ubytování. A byl to ten bílý hotýlek, u něhož jsme se ptali na cestu. Spíše než hotýlek je to vlastně penzion, má jen tři pokoje a je v provozu teprve měsíc. Všechno nové, pěkné a čisté. Paní majitelka taky mluví anglicky a je milá. Nejsou zde žádní jiní hosté, máme k dispozici i malou kuchyňku s lednicí. Dojedli jsme vlastní zásoby a už se nám nechtělo nikam na večeři ani nakupovat.

Zítra se přesuneme do domečku u jezera a budeme tam tři dny odpočívat a třídit si zážitky, kterých bylo za těch pár dní už opravdu hodně.

 

 

Celestún a Uxmal

8. den

Na dnešní den jsme měli hodně naplánováno, proto jsme snídali už krátce po sedmé hodině. Hotelová snídaně byla pořád stejná, žádné lukulské hody, ale zasytila. Dali jsme si smažená vejce (s nezbytnou fazolí, bez ní se tady nepodává snad vůbec nic), kukuřičné lupínky s ovocem a mlékem, kávu. Oliver pořád ještě nechápe mou cestovatelskou poučku, že se jí tehdy, kdy je jídlo k dispozici, protože za pár hodin, až se dostaví hlad, nemusí být žádné jídlo. Bude si na to muset přijít sám, až bude hladovět. Petr po snídani šel koupit vodu a chleba, já s Oliverem jsme balili. Nemáme žádnou představu o tom, kde a jak se dnes budeme stravovat, a protože se budeme pohybovat v odlehlých oblastech, chceme mít aspoň to nejnutnější, abychom nehladověli.

Kolem deváté jsme opustili Meridu a vydali se na asi padesátikilometrovou cestu na jih k cenotám ve vesnici Cuzamá, které prý mají být breathtaking. Mezi vesnicemi je docela slušná silnice a provoz není nijak rušný. Zrádné a ďábelsky záludné jsou ale hrby přes cestu. Ve vesnici a zejména u škol už je očekáváme, a tam jsou (většinou) i značené, ale dnes nás vyvedl z míry jeden, který byl mezi vesnicemi, z ničeho nic, bezdůvodně a neoznačený. Najeli jsme na něj naprosto nečekaně, a přestože jsme nejeli rychleji než 60 km/hod, byl to otřesný skok, při kterém spadly věci ze sedaček a srdce nám vyskočilo až do krku. Auto to naštěstí přestálo bez úhony a my jsme byli od té chvíle ještě opatrnější, skoro až paranoidní. Hlídáme si taky díry v silnici (některé jsou obrovské), a naše rozhovory v autě jsou přerušovány výkřiky: HRB!! nebo DÍRA!! podle toho, co zrovna hrozí. Nejzáludnější je HRBODÍRA, to je hrb, před kterým zeje díra, a tudíž je to všechno dvojnásob nebezpečné. Nejlepší je držet se v příhodné vzdálenosti za nějakým autem, protože podle jeho nadskakování, zpomalování a zastavování se dají rozeznat překážky.

Asi po padesáti kilometrech takto kodrcavé jízdy jsme dojeli do vesnice Cuzamá, kde jsou ty slavné cenotes. Na okraji vesnice už jsou připravení vozkové, kteří turistům nabízejí své služby. Za 250 pesos je odvezou na malém vozíku taženém malým koníkem ke třem různým cenotám a počkají, než si je turisté prohlédnou, vyfotí a případně si v nich zaplavou. Výborné bylo, že jsme tam dorazili relativně brzy a byli jsme prakticky jediní turisté. Z vozků nikdo neznal jediné anglické slovo, ale stejně jsme se nějak domluvili.

Usedli jsme do malého vozíku se dvěma sedadly proti sobě, vejdou se tam nejvíce čtyři dospělí a jedno dítě. Vozík má kovová kola a jede po takových primitivních a hodně rachotících kolejničkách, které údajně dříve sloužily k přepravě zemědělské úrody (netuším jaké, nedovedu si představit, jaké plodiny by zde mohly růst). Vozka zapřáhl malého koníka a vyjeli jsme. Zajímavé na tom bylo, že jsme jeli uprostřed jakéhosi řídkého lesa, do kterého bychom se asi jinak nedostali kvůli nepřátelské pichlavé vegetaci. Občas jsme viděli zbytky kamenných zídek, asi pozůstatky staršího osídlení.

Vozka nás postupně zavezl ke třem cenotám, do kterých se leze po žebříku. Jsou docela hluboké, počítala jsem stupně žebříku v jedné z nich a napočítala jsem jich 39. První dvě cenoty jsou malé, samozřejmě je v nich voda, ale nijak nelákala k vykoupání. Pěkné na tom bylo, že jsme tam byli úplně sami. Třetí cenota byla velká a skoro až krásná. Na jejím dně bylo hluboké jezírko čisté vody, na stropě krápníky a jakási zavěšená hnízda nějakých ptáků (nejspíš, to jenom odhaduji). Tam jsme se vykoupali, opět jsme tam byli jenom my tři. Voda byla překvapivě teplá a velkým vstupním otvorem dopadalo do cenoty denní světlo i sluneční paprsky, takže voda vypadala zářivě modře. Ve vodě byly malé černé rybičky, které nám připluly očichat nohy, a větší černé rybky, které si nás nevšímaly.

Vozka nás potom odvezl zpátky na stanoviště, jízda trvala asi patnáct minut. Blížilo se poledne a na kolejích byl poněkud větší provoz. Potkali jsme dva protijedoucí vozíky, a protože kolej je jenom jedna, museli jsme se nějak vyhnout. Náš vozka zastavil, my jsme vystoupili z vozíku, on vypřáhl koníka, vozík ručně sundal z kolejí, druhý vozík projel, vozka umístil náš vozík zpátky na koleje, zapřáhl koníka, my jsme nastoupili a pokračovali.

Pokud se týkalo jídla, naplnily se moje předpovědi, že ho nebude možné koupit. Pojedli jsme tedy suchý chleba, tvrdý plátkový sýr a sušenky, které jsem prozíravě nakoupila den předem.

Potom jsme sedli do auta a nanejvýš obezřetně jsme se vydali do Celestunu, kde máme nocovat. Hrbů a děr jsme míjeli nepočítaně, ale žádný a žádná už nás nepřekvapily, protože jsme byli fakt ostražití.

Celestun je místo na konci světa: je to zapadlá vesnice na západním pobřeží Yucatánu, o které by nikdo nevěděl, nebýt toho, že ve zdejších mangrovech a lagunách sídlí obrovské množství ptactva, mezi nimi i početné kolonie plameňáků, a je to tedy biosférická rezervace. Měli jsme zamluvené ubytování na břehu moře v jakési palapě (to je ta nejobyčejnější chatka). Tušili jsme, že to nebude nic moc, ale skutečnost předčila očekávání. Kvalita byla naprosto srovnatelná s tím, v čem jsme bydleli v Indii za 200 rupií (tady za 400 pesos). Petr nejdřív chtěl hledat něco jiného, ale potom uznal, že jednu noc v tom vydržíme.

Za důležitější jsme považovali výlet za zdejšími ptáky a plameňáky. Majitel chatiček nám zprostředkovatel jakéhosi místního majitele loďky, který nás zaveze na pozorování ptactva. Lodník přiběhl za pár minut a dohodli jsme se, „od kdy do kdy a co za to“. To všechno, aniž bychom my mluvili španělsky nebo majitel chatky či lodník anglicky. Hodně pomohlo, že jsme čmárali čísla klackem do písku. Jakmile jsme se dohodli, lodník odběhl a po chvíli připlul v motorové loďce (zapomněla jsem napsat, že naše palapa stojí na pláži na dohled od moře). Dohodli jsme se, že za 600 pesos vezme nás tři loďkou na hodinovou vyjížďku, během které uvidíme hlavně plameňáky, ale také jiné ptáky. (Vyjížďka nakonec trvala hodinu a půl).

Loďka byla pro osm lidí, my jsme ji měli sami pro sebe. Lodník plul dosti rychle podél pobřeží, až loďka docela dost nadskakovala na vlnách. Naštěstí byl den, kdy jsme Oliver ani já nezvraceli (to se dopředu nedá nikdy odhadnout, někdy zvracíme, jindy ne). Lodník ještě zaplul do jakýchsi místních doků, že musí koupit benzin. Přirazil k molu, vyskočil z loďky a my jsme čekali, Vtom se zvedl poryv větru a odnesl Petrovi jeho krásný nový a drahý panama klobouk, který má dva dny, a mrštil jím do vody. Klobouk se zvolna začal potápět. Petr se ho nechtěl vzdát bez boje, takže vyskočil z naší loďky na molo, vskočil do cizí loďky, která byla nejblíže potápějícímu se klobouku, a v nebezpečném předklonu klobouk vylovil. Byli jsme rádi, byla by ho totiž škoda (vlastně obou, Petra i klobouku). Zbytek plavby byl klobouk uložen v batohu (pravé panama klobouky se totiž prý dají srolovat do malé ruličky a potom zase rozmotat, aniž by tím utrpěl jejich tvar… uvidíme, jak se na to bude tvářit ten náš).

Lodník nás vozil po různých lagunách a zátokách kolem pobřeží, kde rostou mangrovy (poprvé jsem viděla mangrovové porosty) a přebývá různé ptactvo. Voda byla mělká, ptactvo se brodilo. Nakonec jsme připluli do mělké laguny, kde bylo několik hejn plameňáků. Nebyly jich tisíce, ale možná stovky. Vypadalo to moc hezky, modrá voda, zelené mangrovy, modrá obloha, zářící slunce a růžoví plameňáci…

Nemám moc fotek zblízka, protože jakmile jsme se přiblížili, plameňáci vzlétli. Ale bylo to moc pěkné, v zátoce jsme byli úplně sami, naprostý klid a pohoda. Lodník vždycky něco řekl španělsky, ale nějak jsme se domluvili a vždycky jsme pochopili, co nám říká. Cestou zpátky lodník zastavil u nějaké zřícené španělské pevnosti, jenom jsme se na ni podívali zvenčí, a zavedl nás pěšky do další zátoky s plameňáky. Na břehu byly hromady krystalické soli, která tam zůstává, jak se pomalu odpařuje voda. Oliver si klackem odlomil kus soli a vzal si ho, ale myslím, že až domů jej nedovezeme. (Poznámka o dva měsíce později: dovezli jsme, a teď spočívá jako artefakt u nás doma na schodišti.)

Po návratu z plavby jsme se ještě šli projít po pláži, ale za deset minut zapadlo slunce a byla tma jako v pytli. Hledali jsme něco k jídlu, ale všechny restaurace byly kupodivu dost drahé (150 pesos za hlavní jídlo je dost). Nakonec jsme si v krámku se zeleninou koupili pomeranče, banány, rajčata, jablka a obrovský ananas. Stálo to 80 pesos, najedli jsme se všichni a ještě nám zbylo na druhý den.

Byla tma a venku už nebylo co dělat, tak jsme šli do naši chatrče na břehu moře. Komfortem, úpravností a čistotou si v ničem nezadala s levným indickým hotelem. Wifina samozřejmě nebyla. Při pohledu na postele jsem rozhodla, že je čas vyndat protihmyzí spacáky. Máme ale jenom dva, takže Petr se obětoval a šel spát bez něj. Naštěstí moje obavy byly plané, ráno nebyl nikdo z nás poštípaný, takže tam asi fakt žádný hmyz nebyl.

Ale noc stejně nebyla úplně v pohodě. Bylo dosti chladno, choulili jsme se pod tenkými dekami, a kromě toho venku skoro bez ustání štěkali, vyli, kňučeli a rvali se psi – takoví ti plážoví bezdomovci. Měla jsem pocit, že jsem skoro oka nezamhouřila, ale to trochu přeháním, spala jsem, ale ne moc dobře. Kromě toho jsem pořád kontrolovala Olivera, aby byl přikrytý a nebylo mu zima. Petr na tom byl stejně. Ráno jsem se Olivera ptala, jak se vyspal, a prý výborně: zima mu nebyla a psy neslyšel.

9. den

Ráno žádné dlouhé povalování v nehostinné chýši: hned jak vysvitlo sluníčko, vydali jsme se na pláž. Jenom jsme se procházeli a pozorovali místní lidi, ptactvo a loďky. Posnídali jsme skrovně z vlastních zásob (v chýši pochopitelně není lednice a snídaně není v ceně) chleba, džem a ovoce. Vyjeli jsme asi v devět hodin a po dvou hodinách jízdy jsme dorazili do Uxmalu.

Ještě předtím ale musím popsat mexický venkov, dnes jsem totiž měla možnost pozorovat vesnice. Jsou velmi neladné: samý prach a nepořádek, nikde žádná travička. Domky jsou oprýskané a dost ošklivé, neudržované. O nějakých zahrádkách ani řeč. Po ulicích se pohybuje dost lidí, dětí i dospělých. Hodně lidí vozí náklady na dopravním prostředku, který vypadá jako náš bicykl zkřížený s dvoukolovým vozíkem. Ten bicykl má běžné zadní kolo i sedadlo, ale místo řídítek má jakési madlo, a před ním nákladní prostor v podobě vozíku, který má dvě kola. Takže je to jakási tříkolka, jenže dvě kola má vepředu. Mezi nimi je tedy korba na nějaký náklad, nebo sedátko tak pro dva lidi.

Domky na vesnicích jsou něco jako betonové krabičky: jsou opravdu malé, mají rovnou střechu, jedny dveře, okno, a to je všechno. Někdy ještě satelit, ale těch jsme moc neviděli.

Dnes jsme také vůbec poprvé viděli políčka s kukuřicí a ještě s nějakou plodinou, kterou jsem nepoznala.

Kolem jedenácté jsme dorazili na historické místo jménem Uxmal. Je to zase velký komplex budov, pyramid, nádvoří a tak podobně. Zdál se mi větší než Chichén Itzá a rozhodně tam bylo méně lidí. Bezvadné bylo, že na některé pyramidy se mohlo vystoupat po velmi příkrých stupních až nahoru. Seshora byl úchvatný pohled a já jsem měla pocit, že jsem pochopila, proč vlastně stavěli tak vysoké budovy. Dole v pralese je člověk stísněný a skoro nevidí oblohu, ale z vršku pyramidy je nádherný rozhled a člověk má pocit, že se může volně nadechnout… Možná že to byl jeden z důvodů, proč je stavěli. Pro mě by to byl důvod víc než dostatečný.

Kolem druhé hodiny jsme měli pocit, že je dost horko a že už jsme dnes viděli dostatek kamení, a jali jsme se hledat hotel, kde jsme měli rezervovaný nocleh. Ukázalo se, že hotel leží pouhých 500 metrů od historického místa. Dali nám lepší pokoj, než bylo původně domluveno, protože tu levnější část hotelu přestavují. Oliver byl nadšen z bazénu. Hotel je moc pěkný, vyzařuje z něj noblesa 30. let minulého století, kdy byl asi postaven. Máme krásný pokoj dokonce i s ledničkou, v koupelně je také vana, je to velký kontrast oproti včerejší chatrči. Na otevřených chodbách hotelu jsou staré fotografie a texty o zkoumání pyramid a o archeolozích, kteří v tomto hotelu bydleli.

Část odpoledne jsme strávili u bazénu, opět jsme tam byli jenom my tři. Číšník nám po chvíli přinesl talíř s mandarinkami a nějakým pálivým kořením, prý se to tady tak jí. Ve druhé misce přinesl kousky zeleniny také s kořením, bylo to velmi příjemné a chutné.

Hned vedle hotelu je muzeum čokolády, Petr tam vzal Olivera a já jsem zůstala v hotelu rovnat fotky a psát zápisky. Udělala jsem chybu, prý to bylo nesmírně zajímavé. Kromě informací o pěstování kakaa a výrobě čokolády tam byla i malá botanická zahrada a živé ukázky mayského folklóru, to všechno jenom pro Petra a Olivera, protože více lidí už tam nebylo. Ochutnávali také různé typy původní čokolády, která je prý hodně hořká a Oliverovi vůbec nechutnala.

Večer jsme se chystali zpátky k pyramidě, protože tam měla být light and sound show, podle našich informací v ceně vstupenky, kterou jsme už zaplatili. Jenže ouha, až jsme tam přišli, řekli nám, že si musíme koupit jiné vstupenky, protože ty denní na večer neplatí. Zas tak moc jsme po světelném představení netoužili, tak jsme šli zpátky do hotelu. Opravdu to byl kousek pěšky, takže dnes bydlíme od pyramid, co by kamenem dohodil.

Večer jsem si v hlavní hotelové hale všimla velkých fotografií význačných hostů, kteří v tomto hotelu bydleli. Bylo tam vždy uvedeno také datum, kdy zde onen host bydlel. Takže, podržte se: bydlela tady královna Alžběta, Henry Kissinger, šáh Réza Páhlaví, Indíra Gándhí, monacký kníže, dánská královna… a my, za 45 dolarů na noc, protože jsme měli rezervaci, ale souhrou náhod nám dali pokoj v luxusnější budově hotelu.

Protože široko daleko kromě dalších dvou hotelů a pyramid není vůbec nic, museli jsme na večeři do hotelové restaurace. Nebyla z nejlevnějších, a kdybychom si dali biftek, platili bychom asi 350 pesos, ale my jsme si dali polévku lima supe a nějaké místní jídlo, jehož jméno už jsem zapomněla. Bylo toho dost pro nás tři, a s předkrmem, který servírují automaticky před každým jídlem, jsme se najedli všichni. A kolikrát už člověk večeří ve stejné restauraci, v jaké jedla anglická královna (asi před čtyřiceti lety…).

Zítra nás čká dlouhý přejezd, další mayské památky a nocleh uprostřed pralesa, na to se všichni dost těšíme…

 

Mérida

5. den

Posnídali jsme v hotelové restauraci pod slaměnou střechou u bazénu a potom jsme nechali Olivera, aby se ráchal a cákal po libosti. Střídavě jsme ho hlídali a balili před další cestou. Před polednem jsme vyrazili do Meridy, asi 130 km vzdáleného hlavního města Yucatánu. Dnes jsem řídila já a vyhnuli jsme se dálnici. Obyčejné cesty se vyznačují tím, že jdou skrze vesnice a jsou přerušované brutálními zpomalovacími hrby. Jejich záludnost spočívá v tom, že mají různý tvar a vyžadují tedy různou techniku jízdy, vždy je ale nutné téměř zastavit, jinak by to asi škaredě odneslo auto a tudíž i naše peněženka. Další záludnost hrbů spočívá v tom, že někdy jsou černožlutě pruhované a dobře viditelné, dokonce i označené dopravní značkou, ale jiné jsou takřka utajené – žádné pruhy, žádná značka. V důsledku toho chudák řidič má oči asi tak deset metrů před autem, aby na žádný hrb nečekaně nenajel. A spolujezdec taky. Jsme domluvení, že spolujezdec bude hlásit hrby, takže naše hovory v autě jsou přerušovány nepravidelnými varovnými výkřiky HRB!!! (Po několika dnech jsme přešli na španělštinu a vykřikovali TOPE!!! Zdálo se nám to tak nějak patřičnější.) Když se projíždí přes vesnice, stojí na kraji silnice u každého hrbu nějaký vesničan, který nabízí řidičům tu kukuřici, tu nějaké ovoce, tu vodu… protože ví, že každý řidič takřka zůstane stát – a některý si od něj něco koupí.

Divné je, že už jsme najeli možná 500 km, a neviděli jsme jediného políčka nebo kousku obdělané půdy. Jenom samý les, les a džungle. Kde pěstují plodiny, to netuším.

Další divná věc, kterou jsem dnes viděli opravdu častokrát: hodně pomalu jede auto ozdobené velkým obrazem Panny Marie a případně ještě fáborky a nafukovacími balonky, bliká a troubí. Za ním běží, nebo spíše kluše nějaký člověk (mohou to být muži i ženy) a v ruce drží hořící pochodeň. S mírným odstupem za běžcem jednou další dvě nebo tři auta, většinou dodávky. Chovají se stejně hlučně a nápadně jako to první auto, a v jednom z nich sedí dalších pět nebo šest lidí ve stejných teplákách jako běžec. Pravidelně se střídají a běží a nesou tu pochodeň… kdoví kam a kdoví proč. Tuto scénku jsme dnes viděli bez přehánění tak třicetkrát. Ještě jsem nepotkala nikoho, koho bych se na to mohla zeptat, ale zajímá mě to a přijdu na to.

Kolem druhé hodiny jsme dorazili do Meridy a GPS nás bezpečně dovedla do hotelu. Bez ní by to byl fakt problém, takto jsem to zvládla docela dobře. Merida má asi 800 tisíc obyvatel, je to opravdu velké a rušné město, ale popíšu je později.

Hotel Dolores Alba je zajímavý a je v pěší vzdálenosti od největšího náměstí, což je výhoda. Budovu hotelu tvoří čtyři třípatrová křídla uspořádaná do čtverce, uvnitř je velké atrium, kde je kromě jiného docela velký bazén, lehátka, vzrostlé palmy, restaurace. Pokoje obklopují to atrium, ty levnější mají okna do ulice nebo do bočních uliček, ty dražší mají okna do atria. Stěny chodeb zdobí reprodukce obrazů Fridy Kahlo a má to docela zajímavou koloniální atmosféru. Hotel je docela starý a působí dojmem, že by v něm klidně mohl bydlet Hemingway nebo Fitzgerald.

Jenom jsme si odložili věci a šli se podívat do města. Je tu fakt rušno. Něco jako pěší zóna tady není, i v těch úzkých uličkách kolem středu jezdí auta a autobusy. Ulice jsou jednosměrné, dva pruhy by se do nich nevešly. Na křižovatkách jsou sice semafory, ale uprostřed každé křižovatky ještě stojí chlápek s píšťalkou a v zelené vestě označené Policia Municipal a v souladu se světly píská a řídí pohyb chodců i aut. Po setmění k tomu ještě mává baterkou. Chodníky jsou dost úzké, tak pro tři lidi vedle sebe, a vzhledem k silnici jsou tak o 30 cm vyvýšené.

Město je hodně hlučné. Většina obchodů má otevřené dveře a před nimi stojí obrovské, ale opravu obrovské reprobedny obrácené do ulice a na plné koule vyhrávají nějaké mexické písně. Je to ohlušující, po pár krocích zvuk zeslábne, ale to už je člověk před jiným obchodem, s dalšími bednami a jinou písničkou…

Hlavní náměstí je dost velké, uprostřed dokonce rostou stromy (prý jsou to vavříny) a je tam dost místa pro bloumající a zevlující lidi. Líbily se mi zdejší lavičky: jsou betonové, natřené na bílo a mají tvar písmene S, takže dva sedící lidi si vidí do tváře. Zdá se mi to mnohem lepší než ty klasické rovné lavičky.

Na náměstí kousek od obrovského kostela nás odchytil nějaký místní nadháněč a lákal nás do svého obchodu (nebo spíš do obchodu, který mu platí provize za nahnané turisty). Chtěla jsem být tvrdá, ale Petr to neumí, a dal se s ním do řeči. Zeptal se ho na nějakou restauraci (už byly skoro tři hodiny a měli jsme hlad). Nadháněč nám jednu doporučil a hned nás tam skrze náměstí vedl (možná má provize i od restaurace…). Restaurace měla zahrádku venku a číšníka s dobrou angličtinou, dali jsme si tam nějaké jídlo, jehož názvu jsme nerozuměli, ale číšník nám vysvětlil, co to je. Bylo to sytivé, ale opět to mělo ke gurmánskému zážitku daleko. Jela jsem sem s informacemi, že mexická a speciálně yucatanská kuchyně je vynikající, a zatím mě tedy nijak neoslnila. Třeba jsme jenom nebyli v těch správných restauracích.

Dojedli jsme, zaplatili, a ejhle, znovu se zjevil náš nadháněč (asi číhal někde za rohem). Nedal jinak, že nás zavede k obchodu, kde prý prodávají dobré věci. Petr nedokázal odmítnout, já jsem se rozhodla, že se do toho nebudu plést, abych nebyla za saň. Nadháněč nás dovedl do pěkného obchodu na protější straně náměstí, kde údajně prodávali originální předměty zhotovené mayskými řemeslníky. Měli tam fakt krásné panama klobouky, měkoučké a na první pohled kvalitní. Údajně se dají zmuchlat do kuličky a potom zase rozmotat, a mají zpátky původní tvar, aniž by na nich byly nějaké známky toho zmuchlání. Petrovi se klobouky líbily a nějaký si stejně chtěl koupit. A už ho měli, začal se s nimi bavit o ceně… první požadavek byl něco jako 700 pesos, což je šíleně drahé, to uznal i Petr. Tak na něj vytasili fotky, jak domorodí Mayové ve vesnicích máčejí sisal nebo co to je a jak pracně a umně splétají klobouky. Bylo to působivé, a pokud nekecali a nějaké peníze přijdou skutečně Mayům, bude to bezva. Nakonec jsme dospěli (s mým vydatným přispěním) k ceně 450 pesos, což je sice pořád hodně, ale za krásný a kvalitní klobouk (doufám) přiměřeně.

Ani s kloboukem panama na hlavě ale nesplyneme s místním davem: na to jsme moc bílí a vysocí. Místní lidi nám většinou sahají tak po ramena a jsou podsadití, někteří vyloženě oplácaní až tlustí. Prostě vyčníváme z davu, s tím nic nenaděláme. A stejně jsem měla pocit, že na ulicích nevidím žádné turisty, jenom místní lidi.

Vrátili jsme se do hotelu, potřebovali jsme si chvíli dáchnout, těch dojmů, barev a zvuků už bylo opravdu hodně. Oliver se chvíli koupal v hotelovém bazénu, ale už se blížil večer a asi mu byla docela zima. Na pokoji se koukal na počítači na pohádku a já jsem v malé koupelně prala špinavé prádlo, kterého bylo po pěti dnech a ve třech lidech docela dost. Musela jsem být vynalézavá, protože umyvadlo bylo malé a samozřejmě bez špuntu. Nakonec jsem napustila horkou vodu ze sprchy do plastového odpadkového koše (byl úplně čistý, protože do něj dávají igelitový pytlík) a vyprala v koši. Z domova vezu tenkou šňůru, které jsem vychytrale koupila dvojnásobnou míru a zakroutila jsem ji tak, jak jsem to viděla loni ve Varanásí, takže se dá věšet prádlo i bez kolíčků. Natáhla jsem ji v pokoji a pověsila všechno prádlo.

Kolem půl osmé byla sice venku černá tma, ale je pátek večer a tudíž předpoklad, že ve městě se něco bude dít. Vyrazili jsme a dobře jsme udělali. Na hlavním náměstí to opravdu žilo: část okružní ulice byla uzavřená pro všechen provoz a probíhalo tam ukázkové utkání staré mayské míčové hry pelota. Kolem stály a seděly určitě stovky a možná až tisíce lidí. Všichni hráči byli polonazí, oblečení do bederní roušky, tělo měli výrazně pomalované tlustými bílými nebo černými čárami a na hlavě měli masku nějakého zvířete, asi jaguára nebo nějakého ptáka, a byli ozdobení bohatými čelenkami z peří. Hráli pelotu, což je míčová hra, ale oni ten míč neodrážejí ani rukama, ani nohama, ani hlavou, ale bokem. Když míč letí v úrovní boků, je to v pohodě, ale oni hrají i míče těsně nad zemí. V tom případě padají k zemi, ale opřou se o ruku a mrsknou zadkem tak, aby letící míč odrazili bokem. Určitě je to hodně náročné a vyžaduje to velký cvik. Do toho hrála hudba: hlavně bubny a píšťaly, které rytmem a naléhavostí dokreslovaly vývoj hry. Bylo to fakt zajímavé.

Vydrželi jsme tam asi do devíti a Oliverovi se to moc líbilo, ale bylo na něm vidět, že už toho má dost. Program sice ještě pokračoval, ale my jsme se vydali spát.

6. den

Slunce vychází v 6.25, a jakmile vyjde, rychle zažene nejen tmu, ale i noční chlad. Hotelová snídaně byla slušná, i když vzhledem k tomu, že jsme v subtropických končinách, bych čekala více ovoce. Už třetí den učím Olivera, že správný cestovatel jí tehdy, když má k dispozici jídlo, a nespoléhá na to, že přísun jídla bude pravidelný nebo předvídatelný. Je načase, aby to začal respektovat, nerýpal se ve snídani a o hodinu později na ulici nezačal remcat, že má hlad.

Hotelový bazén byl po snídani ještě zastíněný, takže jsme se nejprve vydali do města. Je zde několik koloniálních budov, které jsme chtěli vidět.

Než jsme přišli k první z nich, míjel nás nějaký Mexičan (malý a obtloustlý, jako většina zdejších lidí) a hlasitě se vyjádřil k Oliverově tričku se třemi velbloudy. Pán se domníval, že jsou to tři králové. Dali jsme se do řeči a vyšlo najevo, že pán zná Prahu a dokonce i Brno, protože dva roky pracoval ve Vídni a několikrát zajel na výlet i na Moravu a do Čech. Byl to kulturní antropolog, v současné době pracoval na nějakém vládním výzkumu. Přesně takového člověka jsem potřebovala, abych objasnila tu záhadu s běžci a jejich doprovodnými vozidly. Vysvětlil nám, že včera byl nějaký mariánský svátek a mladí lidé v celém Mexiku tento svátek slaví štafetovými běhy. Většinou se nechají odvézt pár kilometrů od domova a potom běží tu štafetu s hořící pochodní. Nemá to tedy nic společného s politikou, je to čistě náboženský projev.

Pán nás také nasměroval na obchod, kde se prodává zaručeně mayské zboží vyráběné ručně vesničany, a výdělek dostávají vesničané a nikoli překupníci. Hned jsme se tam vydali, protože pán říkal, že zavírají v poledne a otevřou až v úterý, a to my už v Meridě nebudeme. Obchod jsme našli a měli tam spoustu autentických předmětů všeho druhu: hamaky, deky, sošky, oblečení, klobouky, nějaké jídlo a alkohol… Ujal se nás ochotný pán, který podle svých slov pochází z oné vesnice, kde se ty věci vyrábějí. O každé nám něco řekl, bylo to zajímavé. Chtěla jsem koupit nějakou masku na zeď, ale byly šíleně drahé, tak jsem odmítla. Petrovi se zase zalíbila košile mexického stylu vyrobená ze sisalových vláken. Ceny byly ovšem mnohem vyšší, než na kolik jsme se cítili, tak jsme řekli, že ne. Jenže pán nám dal výraznou slevu a dalo se platit kartou, tak jsme se nakonec domluvili. Koupili jsme originální ručně vyráběnou košili ze sisalového vlákna a krásnou dřevěnou masku do mé domácí sbírky masek. Stálo to sice dost peněz, ale aspoň jsme podpořili nějaké domorodce.

Potom jsme se tedy konečně zašli podívat na ty koloniální budovy, které jsme chtěli vidět. Byl to guvernérský palác a na protější straně náměstí sídlo zdejší význačné a přebohaté rodiny Montejo, která tam žila od 16. století až do poloviny 20. století. Mám tyhle staré budovy ráda, hodně vypovídají o životním stylu a historii vůbec. Budovy byly volně přístupné, neplatilo se vstupné a dalo se jít na nádvoří, v guvernérském paláci dokonce i po schodišti na ochozy v prvním patře, byly dokonce přístupné i některé sály s historickou výzdobou. Líbilo se mi to.

Potom už byl čas na oběd. Rozhodli jsme se přejít trochu do úsporného režimu a koupili jsme si něco do ruky v pouličních bufetech. Slunko už stálo vysoko na obloze, Oliver začal toužit po bazénu a my jsme zase chtěli uniknout z těch strašlivě hlučných ulic. Ještě jsme rychle koupili v obchodním domě podsedák do auta pro Olivera, aby jezdil bezpečně. Možná tím, že je blonďatý a tolik se liší od místních dětí, možná tím, že se blíží Vánoce, nebo kdoví proč, mu paní pokladní k podsedáku přibalila velkou výslužku: čtyři velké balíčky různých bonbonů, sušenek a oplatků. Máme na dva dny vystaráno.

Asi od jedné do tří jsme se povalovali u hotelového bazénu a sbírali síly na další procházky městem. Odpoledne jsme vyrazili na další průzkum města. Sobotní odpoledne bylo obzvlášť rušné a hlučné. Chodníky plné lidí a silnice plné aut, a když jsme si něco chtěli říct, museli jsme doslova křičet, jinak jsme neslyšeli nic. Dívala jsem se na zboží za výlohami a zdálo se mi, že oblečení a boty v kvalitě, kterou bych považovala za přijatelnou, je tak o třetinu i více levnější než u nás. To, co jsou podle mých měřítek šmejdy, je neskutečně levné. Ale nejsme tady kvůli nakupování, takže do obchodů jsem nešla a spokojila jsem se jenom s letmými pohledy do výloh.

Jakmile se setmělo, dali jsme večeři v nějaké pouliční vývařovně. Dělali tam kukuřičné placky plněné asi dvaceti různými náplněmi, všechno bylo napsáno španělsky a obsluha hovořila jenom španělsky, takže jsme si objednali pět různých placek a vysvětlili jim, že nesmí být moc hot. Výsledkem bylo, že jsme jedli úplně mdlé jídlo, nebyla tam dokonce snad ani sůl. Ještě že na každém stolku stála velká miska s nahrubo nasekanou červenou cibulí k případnému dochucení. Já a Petr jsme si svoje placky posypali tak štědrou dávkou cibule, že v misce skoro nic nezůstalo… ale naše placky měly aspoň nějakou chuť. Zatím tedy rozhodně nehladovíme, ale yucatanská kuchyně nás nijak nepřesvědčila ani neuchvátila.

Přijde mi taky zvláštní, že ve výlohách mají figuríny vysokých, štíhlých a bílých lidí, zatímco 95 procent lidí, co vidíme na ulicích, jsou malí, tmaví, podsadití. Jako by u nás byly figuríny třeba Číňanů, a to se mi zdá divné.

Už potmě jsme se vrátili do hotelu na podvečerní odpočinek, ale chtěli jsme ještě večer vyrazit do města, protože jsme od místních lidí měli informace, že někde jsou nějaké večerní (údajně mayské) slavnosti. Šli jsme pěšky večerním městem docela dlouho, až jsme našli epicentrum těch slavností. Jaké bylo naše zklamání, když jsme zjistili, že se to hodně podobá vánočním trhům na Svoboďáku, včetně toho pódia, na kterém tančily školní děti v lesklých oblečcích na diskotékovou hudbu. Kolem bylo pár stánků se suvenýry a nějakým jídlem, a dost lidí, z nichž většina byli bílí turisti. Rozhodně to nestálo za tu dlouhou pěší cestu, ale to se dopředu nedalo odhadnout. Do hotelu jsme přišli až kolem půl desáté a Oliver usnul při čtení pohádky.

7. den

Celé slunečné dopoledne jsme strávili u hotelového bazénu. Na sluníčku bylo horko, takže chladná voda v bazénu byla více než příjemná. Až nás nicnedělání začalo nudit, vyrazili jsme do města. Na hlavním náměstí byl trh, který jsme chtěli vidět. Kolem náměstí byly desítky, možná stovky stánků s hadříky, hračkami a jídlem. Spousty místních lidí, hrstka turistů jako my. Zvolna jsme se procházeli a pozorovali lidi, bylo to zábavné. Na jednom konci náměstí hrála živá hudba a tančil nějaký soubor. Tentokrát to byl opravdový španělský folklór a líbilo se mi to tak, že se mi ani nechtělo odejít. Našla jsem si dobré místo na focení a hodně mě bavilo pozorovat tanečníky i diváky. Petr s Oliverem z toho nebyli tak nadšení jako já, takže jsme se rozdělili, oni se šli najíst a zpátky k bazénu. Dohodli jsme se, že se potkáme v hotelu. Osaměla jsem na rušném náměstí v Meridě a ohromně jsem si to užívala. Konečně jsem se mohla soustředit jenom na to, co se kolem mě děje, pozorovat, sledovat, fotit a neodpovídat na tisíceré dětské otázky.

Tančící skupina čítala asi deset párů, možná dvanáct. Dívky měly bílé šaty zdobené pestrým vyšíváním, na některé tance si vzaly do rukou košíky s květinami. Květiny měly také ve vlasech. Kluci byli celí v bílém, za pasem měli červený šátek. Tančili s velkým zaujetím a bylo vidět, že je to baví. Sledovalo je několik stovek lidí. I když tomu nerozumím, zdálo se mi, že je to skutečný starý španělsko-mexický folklór.

Až jsem se toho nasytila, vydala jsem se pátrat po nějakém jídle. Procházela jsem kolem desítek stánků a snažila se odhadnout, ze kterého jídla mi nebude blbě. Že bych nějak dešifrovala, z čeho se bude jídlo skládat, to opravdu nehrozilo. Pochytila jsem zatím slovo tacos, to jsou nějaké placky, a tortas, to jsou zase jiné placky. Poznám slovo vepřové, hovězí a kuřecí, když je vidím napsané, ale sama si na to nevzpomenu. Od starší paní ve vyšívaných šatech jsem si tedy objednala nějakou placku s masem a čekala, co to bude. Bylo to dobré, sytivé a laciné, stálo to 15 pesos, což je asi 22 korun.

Asi po hodině jsem se vrátila do hotelu a našla jsem Petra s Oliverem u bazénu, a už spřádali plány, co podnikneme.

V Lonely Planet jsem vyčetla, že asi deset kilometrů od města je hacienda, dalo by se to popsat jako staré velké hospodářství, které dnes už slouží spíše jako venkovská hospoda, ale za drobné vstupné se člověk může podívat i na to hospodářství. Kdysi mi o haciendách vyprávěli i moji dávní známí Mexičané, tak jsem si řekla, že by to mohlo být dobré. Jenže jsme narazili na úskalí orientace a nenašli jsme to. Zvolili jsme plán B, což byla místní zoologická zahrada, kvůli Oliverovi. Tu jsme našli, nebyla velká, ale byli tam lvi, jaguáři, hroši, žirafy, spousty opic, velbloudi, hodně ptáků a plazů. Oliver byl naprosto nadšený, a když jsme tam ještě objevili rozsáhlé hřiště s prolízačkami, kde mohl dělat „parkúr“, jeho nadšení neznalo mezí. Vydrželi jsme tam skoro do půl šesté, kdy se začíná stmívat.

Zítra nás čeká přesun do lokality, kde je biosférická rezervace, protože tam zimují plameňáci. Ještě předtím se asi zastavíme v dalších cenotách, to jsou ty hluboké díry v zemi s čistou vodou.

 

Cancún a Chichén Itzá

1. den

V Cancúnu jsme přistáli v 19.30 místního času, to je 2.30 našeho. Kromě zavazadel jsme ještě přenášeli spícího Olivera, který po celodenním bdění na trase Praha-Paříž-Atlanta usnul okamžitě po startu z Atlanty a spal jako dřevo. Petr naštěstí objevil kolečkové křeslo pro mrzáčky, tam jsme Olivera položili, on se tam schoulil a spal dál.

Byla jsem ráda, že jsem půjčení auta zařídila už z domova, jinak by to bylo mnohem obtížnější. Před letištěm na nás čekal místní pohůnek z půjčovny aut, Olivera jsme v náručí přenesli do jeho služebního auta a chlapík nás odvezl asi 5 km do půjčovny, kde jsme měli rezervované auto. Po chvíli dohadování o druhém řidiči (není v ceně, musíte zaplatit – byl v ceně, platit navíc nebudeme – tak já to zkontroluju – udělejte o – máte pravdu, je to v ceně) a po důkladné obhlídce auta jsme se dohodli. Oliver mezitím spal v té kanceláři na jakémsi gauči. Pak už to šlo ráz na ráz: podepsali jsme smlouvu, naskládali jsme zavazadla a Olivera do auta, zapnuli GPS a vyrazili do staré části města, kde jsme měli rezervované ubytování. Byla černočerná tma, i když bylo teprve asi půl deváté. Provoz nebyl moc velký, cesta trvala tak dvacet minut, bez GPS bychom to asi těžko hledali. Byli jsme domluvení s majitelem, že až dorazíme, zavoláme mu. Naše telefony se nějak nekamarádily s mexickou sítí a volat nešlo, i když máme na obou telefonech roaming. Naštěstí paní od naproti mluvila anglicky a byla laskavá, zavolala ze svého mobilu a majitel do pěti minut přijel. Mluvil dobře anglicky a byl úplně v pohodě. Nepotřeboval vidět ani naše pasy, nic si nikam nezapisoval, a že až budeme odjíždět, máme nechat peníze a klíče na stole a zabouchnout dveře… asi mu ještě nikdo neodjel bez placení. (Po celou dobu, co jsme tam bydleli, už jsme ho neviděli. Za dva dny jsme mu skutečně nechali peníze a klíče na stole a zabouchli jsme za sebou dveře.)

Bydlení bylo jednoduché, ale úplně vyhovující. Kuchyně s obytným prostorem, ložnice a koupelna, všechno čisté a pohodlné, klimatizace, lednička, v kuchyni všechny potřeby na vaření. Olivera jsme vynesli z auta, svlékli a položili na postel. Sami jsme toho taky měli dost, bylo asi pět ráno našeho času, takže jsme 24 hodin nespali.

2. den

Oliver se probudil jako první, bylo asi 6 hodin místního času, to je 13 hodin našeho. Velmi ho zajímalo, kde to jsme a jak to kolem vypadá… Venku byla ještě tma, rozednívá se před sedmou. Když už jsme byli vzhůru, řekli jsme si, že zajedeme nakoupit a rozhlédnout se kolem. Bydlíme asi 15 minut autem od středu města, které má asi 600 000 obyvatel a táhne se na míle daleko, všechny domy jsou totiž maximálně jednopatrové. Jakmile vyšlo slunce, bylo hodně teplo, modrá obloha, prostě léto. Našli jsme nějaký obchoďák a nakoupili jsme věci typu káva, mléko, pečivo, jogurty, voda, ovoce… Petr dlouho hledal cukr a nenašel jiný než surový cukr v homoli, takže teď si ho strouhá do čaje. První nákupy jsou vždycky dlouhé, protože ještě nevíme, jak je balené máslo, jakou vodu koupit… a do toho Oliver neustále otravuje, že chce nanuka… ale zvládli jsme to.

Město je docela ošklivé a nemá žádné jádro, je to jenom pravoúhlá síť ulic s patrovými domy, ani předzahrádky nemají. V místech, kde by u nás byla předzahrádka, je většinou zaparkované auto. Nepořádek není moc velký, ale není to ani nijak zvlášť přitažlivé. GPS na nás občas vyplivla hlášku, že něco nezná, tak jsme jezdili podle odhadu (a podle malého kompasu, který jsme si pro tyto případy vzali s sebou). Smála jsem se, jak je nám dobrá staromódní metoda, když ty nové selžou. A uvědomili jsme si, že výlet tohoto typu s pětiletým Oliverem by byl bez auta prostě nemyslitelný. Přeprava autobusy by byla zdlouhavá, dohledávky míst pracné, a k tomu všemu v tom horku vláčet kromě batohů ještě děcko, to bych si opravdu radši odpustila

Po nákupech jsme se vrátili do našeho domku, najedli jsme se a vydali se znovu autem k moři. Bylo to asi 15 km a byl to velmi zvláštní zážitek. Cancún je nejoblíbenější místo amerických dovolenkářů, které vůbec nezajímá nějaké Mexiko, ale chtějí píseček, teploučko, moře, ty svoje obchody a ten svůj standard. Z letiště se nechají odvézt taxíkem do zona hotelera, kde přebývají, a potom zase odletí domů. Není to zrovna náš šálek čaje, ale když už jsme tady, zajeli jsme se na ta místa podívat. Pokud člověk jede uprostřed té zona hotelera po silnici, nenapadlo by ho, že není v USA. Všude pořádek, zavlažované trávníky, Starbucksy, McDonaldy… a jeden obrovský hotel vedle druhého, moře není vidět, protože mezi silnicí a mořem jsou právě ty hotely a restaurace. Mexičani jsou zde jako sloužící – číšníci, vrátní, portýři, hlídači… v tmavých kalhotách a bílých košilích (a jsou šťastní, že můžou sloužit, protože jinou práci by asi nesehnali…). Když se člověk chce dostat k moři, musí najít nějakou mezeru mezi tou zástavbou. Pláže jsou v Mexiku veřejné, hotel to nesmí zabrat a bránit lidem v přístupu, jenom je někdy těžké se tam dostat. Což se nám podařilo.

Moře mělo krásně tyrkysovou barvu, ale všem těm hotelovým hostům sloužilo jenom jako kulisa. Na pláži nebyl skoro nikdo, většinou polehávali na lehátkách na terasách hotelů u bazénů a nechali si nosit drinky. Většina těch hotelů byla jakože pěkná, byly to čisté a honosné stavby, ale ukrutně nepatřičné, až dvanáctipatrové budovy, některé zdobené jakože antickými sochami… no v podstatě hnus.

Šli jsme po tom krásně bílém písku a brodili se čistou vodou asi tak kilometr, řada hotelů byla nekonečná. Oliver si občas postavil nějaký hrad z písku. V jednom plážovém baru jsme si dali nějaké pití a šli jsme zpátky. Foukal čerstvý vítr, bylo teplo, ale dosti mraků. Koupat se nám ani nechtělo, jenom Oliver byl celý zmáčený, jak nestihl uskakovat před vlnami. Je tady dost pelikánů, bavilo mě pozorovat je. Jsou vynikající letci a občas se vrhli střemhlav do vody pro nějakou rybu.

Vrátili jsme se k autu, ometli písek z nohou a jeli jsme domů. K večeři jsme si chtěli koupit něco do ruky na ulici, ale nakonec jsme si koupili v obchoďáku nějaké hotové kuřecí řízky a doma jsem k nim uvařila brambory. Celá večeře za nějakých 70 Kč pro všechny. Zajedli jsme to banány, papájou a hruškou. Ovoce jsme viděli spousty a nebylo drahé, budeme ho jíst často a hojně.

Ceny ve velkých obchodech jsou srovnatelné s našimi, snad o něco nižší. Jak to bude na venkově a v malých krámcích, to se teprve uvidí.

Zítra se přesouváme do Chichen Itzá a uvidíme první mayské pyramidy. Opustíme Cancún, který nás vůbec nenadchl, ale jako aklimatizace v Mexiku se hodí.

3. den

Oliver se ráno vzbudil v půl páté, ještě úplně nepřešel na místní čas. Že by nás nechal spát, to ho ani nenapadne… takže jsme všichni byli vzhůru od půl páté. Venku tma jako v pytli. Pomalu jsem začala balit věci, dnes odjíždíme. Petr začal vyšilovat s tím, že pro Olivera nemáme sedačku ani podsedák. Já jsem zdaleka nebyla tak nervózní, protože děti v Mexiku musí mít sedačku jen do pěti let, potom to není povinné. Dohodli jsme se, že mu obstaráme podsedák. Petr na webu našel dva obchody v Cancúnu, kde je měli mít. Jeli jsme tam, podsedáky neměli. Tak jsme koupili aspoň „úžasnou“ osušku se Spidermanem, která má mnohá využití a jedno z nich je, že ji poskládáme a Oliver si na ni v autě sedne, takže bude výše a bezpečnostní pás ho neuškrtí. Po deváté hodině jsme byli připravení k odjezdu. Nechali jsme na stole peníze za ubytování, zaklapli jsme dveře a jeli jsme. Petrovi se nechtělo jet po normální silnici, na které jsou zpomalovací hrby, které opravdu hodně zpomalují. Najel na dálnici, i když jsme věděli, že bude dražší. Byla ale o hodně dražší, než jsme mysleli a než jsme ochotní platit, takže to byla naše první a poslední dálnice v Mexiku. Příště pojedeme po běžné silnici a s těmi zpomalovacími hrby už se nějak vyrovnáme.

Dálnice na Yucatánu je prazvláštní jev: úplně rovná, zatáček prostá, nikde sebemenší stoupání ani klesání, po obou stranách hradba hustého lesa. Jízda je veskrze jednotvárná, po hodině jsme se navzájem vzrušeně upozorňovali na každý náznak zatáčky (byla označená dopravní značkou a zákrut byl tak nepatrný, že bez značky bychom si jej snad ani nevšimli). Provoz je – asi díky těm šíleným poplatkům – docela minimální. Za dvě hodiny na dálnici jsme viděli asi deset aut, víc jich nebylo. Oliver brzy usnul a celou cestu prospal. Jeli jsme asi dvě hodiny k mayským pyramidám Chichen Itzá. Petr tomu místu začal říkat Čičenica a odtud už je jenom krok k Čičenicím. Takže teď už tomu neřekneme jinak než Čičenice. (Později jsme zjistili, že Mexičané to taky vyslovují jako Čičenica).

Dorazili jsme tam před polednem, snědli obložené chleby, které jsem ráno připravila, a vydali jsme se na prohlídku. Vstupné není levné, ale nic takového jako levné vstupné na významné památky neexistuje, takže už se nad ničím nepozastavujeme.

Z bezpečnostních důvodů jsme Oliverovi pověsili na krk píšťalku a dali pokyn, že kdyby se ztratil, musí se okamžitě zastavit, nesmí nikam chodit a musí ze všech sil foukat do píšťalky, abychom ho dokázali najít. Bral to jako dobrou bojovku.

V areálu pyramid byly tisíce lidí, ale místo je velké a rozlehlé, tak se to trochu vstřebalo, ale stejně jich tam bylo hodně. Tisíce turistů a stovky prodavačů cetek. Poctivě jsme prošli celým areálem, kde je něco kolem dvacítky staveb, největší z nich je Kukulkánova pyramida. Na žádné stavby se nemůže lézt, i když teoreticky by to možné bylo… jenže ty tisíce lidí by to všechno brzy zničily, takže je jenom dobře, že se tam nesmí. Bylo krásné počasí, modromodrá obloha s bílými mraky, teplota kolem 26 stupňů.

Prodavači cetek byli dosti neodbytní, Oliver se zamiloval do jakési figurky v podobě hlavy jaguára, která měla otvor, do něhož se dá foukat a vyluzovat zvuky, údajně vrčení jaguára. Nevím, nikdy jsem jaguára neslyšela. Figurku jsme koupili a Oliver hned zjihl, prohlásil, že je hodně spokojený a že to na něj „dost zapůsobilo“. Mělo to jednu výhodu, ostatní prodavači už nám dali pokoj, zejména když jsme Olivera ponoukali, aby dul co nejčastěji, aby bylo vidět a slyšet, že už máme nakoupeno…

Kolem pyramid jsme chodili určitě tak čtyři hodiny a pořád se nám to líbilo. Na cestách spojujících jednotlivé stavby byli rozložení prodavači suvenýrů (prodávali vyřezávané figurky jaguárů, různé hlavy a masky, stříbrné šperky, tkané šály, ponča, přehozy, kamenné figurky zvířat a desítky dalších předmětů.) Skoro všichni hlasitě vyvolávali uan dala (one dollar), ale samozřejmě že když k nim přistoupil zájemce, vybalili jinou cenu. Odpoledne jsem je pozorovala, jak začali balit to svoje zboží. Každý předmět (pokud neprodávali hadry) pečlivě zabalili do novin a uložili do plastové bedničky (podobné, jako máme na jablka). Každý prodavač měl tak osm plných beden. Složili stolky, na kterých prodávali, bedny i stolky umně připevnili na takový malý trakař a odváželi mimo areál k autům, kterými potom odjížděli do nejbližší vesnice, kde asi bydlí. Ti chudší táhli vozík sami a šli pěšky.

V jednu chvíli Oliver seděl ve stínu pod stromem, já jsme stála opodál a viděla jsem na něj, ale on začal pískat na píšťalku. Přišla jsem k němu a ptala se, co to znamená… on řekl, že viděl tátu, ale mě ne, a tak zapískal, abych se neztratila…

Kolem čtvrté hodiny jsme vyrazili k hotelu, bydlíme asi 4 km od zona archeologica. Je to docela příjemné místo, takový shluk přízemních bungalovů v zahradě, s restaurací a bazénem. Oliver zajásal a hned se vrhl do vody, ale protože kolem páté už se stmívá, dlouho tam nepobyl. Oliver s Petrem si dali lehkou večeři v restauraci, já jsem dojedla svačiny, které jsme nestihli sníst přes den. Internet je jenom v restauraci, takže jsme tam ještě seděli. Ještě že s sebou máme dva počítače a jeden tablet: Oliver koukal na pohádky na internetu a my jsme si zkontrolovali poštu. Pracovat se mi už dnes nechce, ale zítra asi začnu. Zůstáváme na stejném místě ještě jeden den, abychom se Yucatánem nepřehnali jako vichřice.

4. den

Oliver se zlepšuje, dnes se probudil až v půl šesté, takže každý den si přidává hodinu a srovnává se s místním časem. My jsme až do půl sedmé tvrdošíjně odmítali otevřít oči a komunikovat. V noci byla docela zima. Pokoj je samozřejmě bez topení a má dvě okna. Jedno z nich je zasklené a otevírací/zavírací, to druhé vůbec nemá sklo, jenom síť proti hmyzu a velké dřevěné žaluzie. V koupelně je to stejné. Přes den je samozřejmě teplo, ale jak zapadne slunce, trošku se ochladí, no a do rána je docela zima. Nebylo to tragické, ale úplně pohodlné taky ne.

Po sedmé hodině jsme se šli nasnídat, někteří hosté seděli v restauraci u bazénu v teplých svetrech. My jsme si taky vzali trika s dlouhým rukávem. Jakmile ale vyšlo sluníčko, začalo být zase horko. Snídaně byla docela dobrá, ovoce, míchaná vajíčka, káva, pečivo, máslo, džem. Po stromech poskakovali nějací ptáci a Oliver jim sypal drobky. Pozoroval je, jak zobali. V zahradě roste spousta kytek, které známe, protože se prodávají u nás doma v květinářstvích a lidi je mají doma v květináčích. Taky nějaké grepy a citrony na stromech.

Dnešní den byl plánovaně odpočinkový. Po snídani jsme se vydali k blízké cenotě. Je jenom přes silnici a leží v areálu nějakého drahého hotelu. Platí se tam vstupné, docela vysoké, 65 pesos za člověka a ještě 30 pesos za skříňku, když se chce člověk koupat. Ale chtěli jsme to zkusit. Cenoty jsou krasové útvary, takové díry v zemi, v nichž je voda. Na Yucatánu je jich spousta a v některých se dá koupat. Tato byla dost turistická, dolů vedly kamenné schody, celé to bylo takové upravené. Hloubka od okraje k vodě asi 50 metrů, voda byla hluboká také 50 metrů. Kolem okrajů cenoty rostly všelijaké tropické rostliny a dolů visely liány a bylo to pěkné. Vlezli jsme do vody, byla čistá, teplejší, než jsme čekali, a vypadala kvůli té hloubce černě. Přeplavali jsme k protějšímu okraji a zpátky, bylo to dohromady tak 40 metrů. Měli jsme štěstí, že jsme přišli relativně brzy, bylo tam asi deset lidí. Ale než jsme doplavali, najednou se tam objevilo tak 80 lidí a začala tlačenice a bylo to dost blbé, tak jsme rychle zmizeli. Na parkovišti před vchodem jsme potom napočítali pět autobusů.

Vrátili jsme se k bazénu našeho hotelu a tam jsme se povalovali. Kolem páté hodiny už se slunko schovává za obzor a v půl šesté je tma. Vyrazili jsme autem asi tři kilometry do nejbližšího městečka (náš hotel je totiž in the middle of nowhere). Bylo to první setkání s autentickým mexickým venkovem, na ulicích byli jenom místní lidi a kromě nás snad žádní turisté. Obyčejné (nepříliš čisté) obchůdky s nevábným zbožím, hospody s plastovými židlemi a špinavými ubrusy, všude hlasitá hudba, laciná barevná světýlka, hodně lidí na ulicích. Brzy jsme prošli ty tři ulice, které tvoří střed města, a začali hledat nějakou restauraci. Oliver se svou blonďatou hlavou a světlou pletí byl dost nápadný, lidi se na něj koukali a ženské se usmívaly, ale nikdo se s námi nedával do řeči.

Všude ve městě visely hodně ozdobené obrázky Panny Marie, často i na místech, kam by je příčetný člověk nepověsil… velkým obrazem Panny Marie a papeže bylo vyzdobeno i popelářské auto. Viděli jsme taky prazvláštní věc: průvod asi třiceti běžících lidí, všichni ve stejných teplákách, v jejich čele běžel chlapík s hořící pochodní, všichni při běhu zpívali (patrně nábožné písně) a za nimi jelo troubící auto s majáčkem a velkým obrazem P. Marie, ozdobeným kytkami a barevnými žárovkami. Doufám, že někdy potkám Mexičana hovořícího natolik anglicky, abych se ho na to mohla zeptat a on mi to dokázal vysvětlit. Všichni, se kterými jsme se zatím potkali, umí jenom hotelově-ubytovací a jídelní témata, na dlouhé hovory to není. Moje španělština čítá asi deset slov, budu muset přežít jenom s angličtinou.

Nakonec jsme si v nějaké slušnější restauraci dali papadzules (zeleninové rolky s vejcem) a pibil (pečené kuře). Přinesli k tomu předkrm – tapas s jednou pálivou omáčkou a druhou nepálivou. Bylo to docela dobré, ale slovo vynikající bych nepoužila.

Šli jsme spát kolem osmé hodiny místního času, což jsou tři hodiny v noci našeho. Ještě pořád nejsme úplně naladění na místní čas. Uvidíme, v kolik bude Oliver vstávat.

Zítra zvedáme kotvy a jedeme dál, kouknout se na koloniální město Mérida.