Akumal

17. den

Ráno jsme naposledy zašli na pláž, u které stála naše chatrč. Pláž byla dosti nehostinná. Hlavním důvodem bylo to, že se na ní hromadily hnědé chaluhy, které vyplavovalo moře, ale nikdo je neuklízel ‑ ani majitelé kempů a hotelů, které z této pláže žily, protože ubytovávaly lidi, kteří sem přijíždějí na ty údajně kouzelné pláže. Do dokonalosti plážím chyběla trocha té péče a úklidu… na fotkách je vidět, jak to myslím.

Písek je jemňoučký a skoro bílý, žertovali jsme, že přece jenom máme bílé Vánoce. Nesli jsme Olivera v náručí, aby mu písek nenapadal do rány, a jakmile jsem nabyla dojmu, že Oliver už může jít sám, řekla jsem Petrovi: „Už ho můžeš postavit, ten sníh už není tak hluboký.“

Bydlení v chatrči toho typu, kde jsme byli poslední dvě noci, je krajně nepohodlné. Už jsem psala, že tam byly jen dvě postele, ostatní nábytek jsem si musela opatřit, elektřina jenom v noci, sprchy a WC mimo chatrč. Za tuto kvalitu bych byla ochotná zaplatit nejvíc 200 Kč za noc, ale ti mexičtí zloději chtějí o Vánocích asi 900 Kč za noc, a to je víc, než jsem ochotná jim dát. Takže jsme využili Oliverova zranění a rádi odjeli… a já jsem vyléčená z romantické představy o bydlení v chatrči na pláži.

Po ranní procházce jsme se svižně sbalili a odjeli do Akumalu, který leží asi 25 km severně. Zamířili jsme do malého rodinného hotelu, kde jsme se včera dohodli, že dnes přijedeme. Jenže ten mladík, který nám to včera slíbili, tam dnes nebyl, nikdo jiný o nás nevěděl a náš slíbený pokoj byl obsazený. Aby to nebylo tak jednoduché, nikdo tam nemluvil anglicky, jenom nějaká asi patnáctiletá dívka, která se asi tak rok ve škole učila anglicky.

Majitelka, paní asi mého věku, mluvila jenom španělsky. Ale byla ochotná a snažila se to nějak řešit. Na terase toho malého hotelu měli ve velkém květináči jakýsi kaktus nebo co to bylo, a slečna se základy angličtiny a její dva mladší sourozenci ten kaktus zdobili vánočními ozdobami. Děti přizvaly Olivera, aby jim pomohl. Než děti skončily, majitelka nám nastínila řešení situace: o jednu ulici dál má jiný hotýlek, který sice není ještě úplně v provozu, ale na jednu noc nás tam ubytuje, a od zítřka můžeme být na tom místě, které jsme si domluvili původně. Neptejte se mě, jak jsme to pochopili, protože celou dobu drmolila španělsky. Souhlasili jsme, protože hledat na Štědrý den ubytování v malém mexickém městečku, v horku a se zraněným Oliverem, není úplně jednoduchý úkol.

Paní nás zavedla do toho druhého hotelu (výraz „hotel“ je v obou případech nadnesený, ale nevím, jakým jiným slovem bych to pojmenovala). Velkou výhodou je malá lednička, kam se dá uložit jogurt a ovoce, na které tady dost spoléháme.

Blížila se doba, kdy je v Evropě po štědrovečerní nadílce, takže jsme zamířili zpátky do toho prvního hotelu, kde je wifi. Už předtím jsem si totiž s majitelkou domluvila, že MUSÍM skypovat domů, protože jsou Vánoce. (Opět ona španělsky, já anglicky, ale šlo to.) Takže jsme zaskypovali a vyrazili na pláž. Je to pěšky kousek, ale Oliver dost kulhá, tak jsme vzali auto a zaplatili nekřesťanských 50 pesos za parkování u pláže (zadarmo to nejde, to je vyloučeno).

Pláž v Akumalu je o něco lepší než v Tulumu. Našli jsme tam kousek, kde nebyly žádné chaluhy, bylo to v malé zátoce, kam tak nedorážely obrovské vlny z oceánu. Oliver nemohl kvůli té noze do vody, takže si stavěl úžasnou pyramidu z toho jemňoučkého bílého písku. Když mu bylo velké horko, vzala jsem ho do náručí a zanesla do moře. Tam jsem ho namočila celého kromě té zraněné nohy, kterou jsem mu držela nad vodou.

Kolem pobřeží vedla stezka dlážděná kameny, ale některé z nich byly normální a jiné byly kusy korálů s typickou korálovou strukturou: rozeznala jsem mozkovníky a vějířníky, a na té stezce vypadaly zvláštně. Byl to první hmatatelný důkaz toho, že nedaleko v moři jsou korálové útesy.

Na malé pláži bez velkých vln a chaluh jsme strávili asi dvě hodiny a bylo to první opravdové koupání v moři za tu dobu, co jsme v Mexiku. Zítra se poohlédneme po dalších, nechce se mi věřit, že jsou všechny tak nevábné jako ty, co jsme zatím viděli…

Cestou z pláže jsme se stavili v malé hospůdce a dali si nějaké placky s náplní, bylo to dobré. Oliverovi nejvíce chutnaly malé křupavé lupínky s nějakou majdou, které přinesli jako
předkrm.

18. den

Ráno bylo úplně zataženo a docela chladno, ale než jsme se nasnídali, udělalo se krásně a jasno. Nikam jsme nespěchali, neměli jsme v plánu nic jiného než koupání v moři a přestěhování z jednoho mizerného pokoje do jiného, poněkud slušnějšího.

Na pláž jsme šli pěšky, protože není daleko, a platit znovu 50 pesos za parkování se nám už nechtělo.

Počasí bylo krásné a moře klidné, nejklidnější, jaké jsme tady měli. Škoda, že Oliver moc nemůže do vody, zase jsem ho nosila a máčela s poraněnou nohou nad hladinou. Je první vánoční svátek a pláž se hodně rychle zaplnila všemi, kteří sem přijíždějí ze severních končin. Kolem poledne už se po písku povalovaly tisíce lidí všech barev kůže, všech věkových skupin, různých jazyků (zaslechli jsme i češtinu) a rozmanitých tvarů. Hrozně moc tlustých lidí –
Mexičani jsou tlustí snad všichni, a z Američanů určitě polovina.

Akumal je vyhlášený tím, že ve zdejším moři žijí želvy. Hodně lidí sem přijíždí šnorchlovat kolem útesů a pozorovat podvodní život. V kteroukoli chvíli lze na pláži vidět desítky lidí s ploutvemi a šnorchlem (Oliver říká šnorchlisti) a ve vodě jsou jich snad stovky. Pro místní lidi je to obrovský byznys. V jiném období než o Vánocích je to asi hezké, ale na Boží hod tady bylo asi tak desetkrát víc lidí, než mi bylo milé.

Oliver chvíli přece jenom šnorchloval a zahlédl nějaké ryby. Potom ho ale začala bolet raněná noha a šel raději z vody ven.

Během dne Petr převezl naše věci do druhého hotýlku. Je to dům, v jehož přízemí je nějaký obchod, vnějším schodištěm se vystoupá na terasu, ze které vedou dveře do čtyř pokojů (v jednom z nich bydlíme). Dalším vnějším schodištěm se jde o patro výše, kde jsou další tři pokoje a byt rodiny, které to všechno patří. Včera jsem za nimi byla něco domluvit a viděla jsem, že celá rodina se třemi dětmi bydlí v pokoji, který je o málo větší než ten, který máme k dispozici my. Mají tam všechno v jedné místnosti: kuchyni a postele… možná mají ještě jednu místnost, ale nejspíš ne. Večer prali prádlo: vyndali nějakou pračku na terasu před svým pokojem a prali venku. Voda stříkala a tekla všude kolem, část vody stékala po schodech, po kterých se chodí… nevím, jestli ji stejným způsobem taky vypouštějí (po schodech na dolní terasu). Ať je to jak chce, ráno byla naše terasa mokrá…

Dnešní postel i pokoj jsou větší a pohodlnější, takže jsme se všichni lépe vyspali.

19. den

Zatažená ranní obloha nijak nezvala ke koupání, a proto jsme se rozhodli, že pojedeme na průzkum a snad najdeme nějaké pěkné pláže a laciné a pěkné bydlení (to je v Mexiku o Vánocích čirá utopie a my to víme). Vydali jsme se na sever směrem k Playa del Carmen, což je vyhlášené místo na Mayské riviéře. Tam jsme se chtěli poohlédnout po příštím bydlení.

Podle Google Maps jsme měli vytipovaná nějaká místa, kde by mohlo být pěkné koupání. Jeli jsme po silnici číslo 307 a odpočítávala jsem odbočky nastudované na internetu. Trefili jsme to a dojeli jsme k místu, které vypadalo lákavě a relativně bez lidí. Ihned po zaparkování auta k nám přišel mexický pohůnek a požádal nás o vstupné na pláž, 50 pesos za osobu. Namítali jsme, že nebudeme platit vstupné do míst, o kterých nevíme, zda se nám budou líbit. Povolil nám pět minut na rozhlížení (mluvil jenom španělsky, ale číslovky a gestikulaci už zvládáme). Přišli jsme na pláž a uznali jsme, že je nejpěknější ze všech, které jsme zatím viděli. Byla skoro liduprostá a přičítali jsme to tomu vstupnému. Protože pláž vypadala tak pěkně
a začalo svítit slunce, rozhodli jsme se, že zaplatíme.

Teprve potom jsme zjistili, že jsme doma nechali velký plážový ručník a všichni se musíme vejít na jeden malý… ale protože pláž byla opravdu hezká, rozhodli jsme se, že to budeme
považovat za nepodstatnou drobnost.

Oliver kvůli zranění pořád ještě neplave a ani moc nechodí, vychytrale se nechává nosit. Většinu dne seděl na ručníku a zabíral všechno místo, případně se nechal donést do vody a k místu, kde s Petrem stavěl pyramidu.

Když jsme přišli, byla pláž liduprázdná, ale postupně začaly přicházet mexické rodinky, které chtěly strávit vánoční odpoledne na pláži. Přinášely s sebou velké polystyrenové bedny
s logem Oxxo (něco jako zdejší Jednota) plné pití, slunečníky a plážové židličky. Jedna rodina si přinesla velký červený slunečník, opřela jej do písku a pečlivě upevnila tak, aby ji chránil před větrem. Současně jim také bránil výhledu na moře. Měla jsem pocit, že jíst a pít mohli pohodlněji doma, ale posezení na pláži má patrně nějaké kvality, které mi unikají. Jiná rodina si s sebou přinesla kyblík s ledem, šampaňské a skleničky, a popíjeli v písku a za šumění moře.

Jako na všech plážích, i zde se hromadily mořské chaluhy. Ale na této pláži byl jeden chlápek, který chaluhy nakládal do koleček a odvážel je asi 50 metrů daleko na hromadu, která byla trochu z dohledu. Bylo to marné úsilí, chaluh bylo více, než dokázal odvézt jeden člověk.
Napadlo mě, že kdybych této pláži šéfovala já, místo vstupného 50 pesos bych od každého člověka chtěla odvézt jedny kolečka chaluh. Pláž by byla čistá a všichni by byli spokojení. Takhle to byla nanejvýš divná situace, kdy jeden Mexičan pracoval a desítky Zápaďanů se bavily a povalovaly uprostřed chaluh, které se nikomu nelíbily.

Na pláži byl taky bar (byl ukrutně drahý) a místo některých barových stoliček byly dřevěné houpačky zavěšené na provazech. Vypadalo to hezky. Chtěli jsme se usadit na lehátkách pod slunečníkem a dát si nějaký drink. (Lehátka patřila k baru a předpokládalo se, že člověk bude něco konzumovat). Obsluha baru nás informovala, že použití lehátek je podmíněno útratou 400 pesos (asi 600 Kč). Zdálo se nám to nehorázné a pomysleli jsme si něco tom, aby si to strčili do špic.

Kolem čtvrté hodiny jsme se vydali na další průzkum: chtěli jsme vidět město Playa del Carmen, což je něco jako středisko Mayské riviéry, a případně tam najít nějaké ubytování. Už při příjezdu nám začalo být zřejmé, že to asi není místo pro nás. Docela velké město (podle LP asi 150 tisíc obyvatel), ale podle našich měřítek naprosto nezajímavé. Našli jsme vytipovaný hostel, který byl ale plný. Nijak nás to nemrzelo. Zašli jsme se podívat na místní pláž a ihned jsme poznali, že na tom místě nechceme být. Přestože bylo krátce po západu slunce, na pláži byly tisíce lidí, všude samé restaurace, lehátka, slunečníky, chaluhy a lidi. Byli jsme rádi, že jsme to viděli, ale jako místo naší dovolené bychom si to nikdy nevybrali.

Za tu dobu, co se pohybujeme po Yucatánu, jsem pochopila, že pobřežní oblasti jsou trochu jako Mexiko křížené s kouskem USA. Playa del Carmen je něco jiného: je to USA s nepatrnou příměsí Mexika. Kvůli tomu jsme sem necestovali, takže rychle pryč, Playa není náš cup of tea. Bylo užitečné to vidět, ale dlouho bych tam nevydržela.

Cestou zpátky jsme narazili na velký supermarket (rozměry naší Olympie) a zašli jsme nakoupit. Přes všechno pohrdání spotřební kulturou jsme ještě rádi nakoupili v obchodě
amerických parametrů (dobré ceny a velký výběr). V malém stánku u hypermarketu jsme si koupili velmi chutnou thajskou večeři pro nás všechny za asi 70 Kč.

Po příjezdu domů jsme dali řeč s panem domácím , který nám doporučil další pláže v okolí. Zítra je vyzkoušíme a uvidíme.

20. den

V Akumalu bydlíme přímo ve městě, což je necelý kilometr od pláže. Je to obyčejné bydlení v obyčejném domě, ale mnohonásobně levnější než bydlení ve sterilních rezortech na břehu moře. Včera jsme kolem jednoho rezortu šli, byly to takové hezké přízemní domečky s terasami a trávníčky, pár kroků od moře. Pro kolemjdoucí tam byly položené letáčky s fotografiemi, kontakty a cenami. V době Vánoc se tam platí 540 USD za noc (asi 10 tisíc korun)… a jsou všechny plné.

Včera jsme cestou do Playa del Carmen viděli vjezdy do obrovských rezortů na břehu moře. Bylo to neuvěřitelné: obrovské a nevkusně zdobené brány s vrátnými v nažehlených uniformách, za branami pěstěné trávníčky s palmami, a více jsme neviděli, ale u každého byl obrovský nápis typu spa and golf a podobně. Prostě sterilní a luxusní kousek Ameriky v Mexiku pro ty, kteří chtějí strávit dovolenou u teplého moře a příliš se přitom neušpinit
cestováním. Z Playa jsme se vraceli už potmě a viděli jsme, že kolem těch vstupů zářily vánoční motivy z rozsvícených žárovek: sobi, Santové, stromečky… skoro se mi chtělo zvracet.

Dnes ráno jsme měli v úmyslu jet na pláž, kterou nám doporučil pan domácí, ale bylo docela zataženo a podle předpovědi počasí mělo dokonce pršet. Poflakovali jsme se kolem domu, já jsem trochu fotila okolí a každodenní mexický život, Petr si vyřizoval e-maily a Oliver se díval na počítači na pohádku.

Kolem jedenácté jsme se rozhodli, že půjdeme na nejbližší pláž. Než jsme tam došli, vysvitlo sluníčko a začalo být krásně. Na pláži byly davy lidí a chaluhy, ale žádné velké vlny. Kdyby měl Oliver zdravou nohu, určitě by si dobře zašnorchloval. S Petrem jsme se shodli na tom, že zdejší pláže jsou mnohem lidnatější a průmyslovější, než jsme zvyklí a než jsme si představovali, ale že se na to dá zvyknout.

Uprostřed odpoledne se najednou zatáhlo a bylo vidět, že nad mořem prší. Rychle jsme sbalili ležení a spěchali z pláže, ale déšť nás stejně zastihl. S další desítkou lidí jsme se schovali pod stříšku z palmového listí (pod kterou lehávají lidé, kteří jdou na pláž, ale chtějí stín) a čekali, až prudký liják přejde. Za pět minut přestal a ukázalo se znovu slunce. Vrátili jsme se na naše místo a Oliver se odhodlal, že i se zraněnou nohou půjde šnorchlovat. Petr šel s ním. Po návratu mi Oliver vzrušeně líčil, že viděl rejnoka (ukazoval mi jeho velikost, bylo to asi 30 cm). Říkala jsem mu, že měl velké štěstí, a on mi odpověděl: To mi osud tak nějak přichystal.

Pozorování rejnoka bylo vrcholem dnešního dne. Cestou z pláže jsme si dali nějaké mexické placky, které sice zahnaly hlad, ale přivedly mě k poznámce, že to nejlepší, co jsme v Mexiku zatím jedli, byla thajská strava.

21. den

Naše dny v Akumalu začínají mít ustálený rytmus: budím se krátce před rozedněním a čekám na trochu světla, abych mohla alespoň chvíli pracovat, než se probudí Oliver. Potom si zajdeme přes cestu do bufetu, kde si do přinesených kelímků necháme uvařit kávu, snídáme, nakupujeme jídlo, hrajeme pexeso, učíme Olivera číst. Připravím svačiny a plážovou kabelu a vydáme se na pláž. Každý den zkoušíme najít nějakou jinou. Dnes jsme dali na doporučení majitele našeho hotýlku a našli jsme jednu pláž, kterou považujeme za nejlepší z těch, co jsme zde zatím viděli. Je skoro neoznačená a nebýt přesného popisu, nenašli bychom ji. Je to široko daleko jediná undeveloped pláž na tomto pobřeží. To znamená, že kolem ní nejsou žádné hotely ani rezorty a na pláži nejsou hospody, restaurace, lehátka ani slunečníky. Prostě přírodní pláž, jakou máme rádi. Na takové nevadí ani chaluhy, protože tam tak nějak patří. Lidé tam sice nějací byli, ale v hustotě nesrovnatelně menší než na průmyslových plážích. Také počasí bylo krásné, takřka bez mráčku, a naštěstí foukal čerstvý větřík, takže vůbec nebylo horko. Ale slunce je silné a mažeme se třicítkou, jinak bychom se určitě spálili.

Oliverova zraněná noha se rychle hojí a dnes už šel do vody. Na pláži byly docela velké vlny, ale dalo se jimi projít kousek dál od břehu, kde už se moře jenom krásně vlnilo nahoru a dolů a ve vlnách se dalo houpat a skákat. Oliver je na to ještě malý, ale i on si našel zábavu. Skákal v těch menších vlnách blízko u břehu (byly mu asi po pás) a válel se v písku, házel do moře klacík nebo kokosový ořech a čekal, až mu jej vlny přinesou zpátky. Říkal, že hází klacík jako pejskovi a moře jako pejsek mu ho vždycky přinese. Poskakoval tam jako šťastné štěně, válel se ve vlnách a celý den mu uběhl tak rychle, že si myslel, že jsme tam byli jenom hodinu.

Kolem čtvrté hodiny už jsme se toho všeho nasytili a zajeli si pro večeři do malé thajské restaurace ve velkém nákupním středisku. Zjistili jsme, že thajské jídlo nám vyhovuje lépe než mexická strava a poměr cena výkon je nesrovnatelně lepší. Za 60 pesos (asi 100 Kč)
jsme se najedli všichni. Olivera trochu pálila pusa (bylo to opravdu dost kořeněné), tak si musel po večeři dát jogurt, který zaručeně neutralizuje všechna pálivá jídla.

22. den

Dnes ráno jsme se přestěhovali do jiného pokoje ve stejném „hotelu“. Ten předchozí byl hodně hlučný a dlouho do noci k nám doléhala hlasitá hudba z ulice. Využili jsme toho, že jsme zahlédli, jak odcházeli lidé z jiného pokoje, a požádali jsme o výměnu. V noci jsme
potom neslyšeli ryčnou hudbu z ulice, ale žalostné vytí nějakého psa na sousedním dvorku…

Zajeli jsme na stejnou pláž jako včera. Cestou jsme míjeli grandiózní vstup do nějakého plážového a golfového rezortu, který by klidně mohl stát v Rusku, protože byl obrovitánský, odporný a zdobený pěticípými hvězdami. V Mexiku vypadal jako pěst na oko, ale na Mayské riviéře je to nejspíš normální, i když tento byl zdaleka nejpompéznější ze všeho, co jsme viděli. Neodolala jsem a vyfotila jsem jej.

Dopoledne skutečně nemělo daleko k „tropickému ráji“, jak si jej představuji. Čistá a teplá voda, bílý písek, velmi málo lidí. Tam, kde končil písek, začínal hustý a neprostupný les palem a pichlavých křovin, opravdu by se tam bez brnění nedalo vstoupit.

Oliver se cachtal ve vodě, házeli jsme frisbee, plavali a lenošili. Pohoda.

Odpoledne stavěl Petr další ze svých mistrovských pyramid, přišla k němu asi desetiletá
americká holčička „odvedle“ (její rodina měla ležení asi dvacet metrů od nás) a obdivovala stavbu. Dali jsme se do řeči a ona si začala hrát s Oliverem. Já jsem během dne občas seděla na nějakém kmenu, který se válel na pláži. Odpoledne jsem jej chtěla trochu posunout, abych lépe viděla na moře, kde poskakoval Oliver. Popotáhla jsem kmen a užasla jsem: pod ním bydlela asi dvacítka krabů, od těch nejmenších, velkých asi 3 cm, po ty největší o velikosti hodně velké brambory. Všichni na sobě měli ulity podobné šnečím. (Později jsem si vygůglila, že to byli krabi poustevníci.) Zavolala jsem na Olivera, který si v tu chvíli hrál s americkou holčičkou a jejím bratrem, aby se přišli podívat. Přišli i rodiče těch dětí a sledovali jsme
nespokojené kraby, jak putují zpátky do svého úkrytu pod kmenem, který jsem jim přesunula. Američtí manželé byli sympatičtí a dost dlouho jsme si s nimi povídali.

Jakmile Oliver začal mít hlad, už s ním na pláži nebylo k vydržení… ostatně, bylo odpoledne a slunce zapadá brzy, byl čas na brzkou večeři. Zajeli jsme domů a zašli do hospůdky, která je v přízemí našeho hotelu. Jídlo bylo průměrné a obsluha příšerná, paní nemluvila vůbec
anglicky (to bych jí odpustila, a vlastně jsem to ani nečekala), ale byla pomalá a pletla
objednávky, a to už bylo horší. Domlouvali jsme se s ní tímto způsobem: přečetla jsem si jídelníček a snažila jsem se ve slovníčku na konci LP najít, co znamenají některé výrazy. Žádný tam nebyl uveden. Ptala jsem se tedy číšnice, co to znamená. Neuměla to říct anglicky, tak mi z kuchyně přinesla ukázat, z čeho to připravují. To bylo docela zábavné. Hloupé bylo, že Oliver měl fakt velký hlad a objednal si svou tradiční pastu, jenže paní to zapomněla vyřídit v kuchyni a všichni už jsme měli jídlo na stole, jenom Oliver ne… přinesla to snad o čtvrt hodiny později. Chudák Oliver mezitím spořádal celou misku takových těch tortillových lupínků, vylízal misku od omáčky, kterou k nim přinesli, a nechal si přinést ještě další misku lupínků. Přestože jsme do restaurace přišli v době, kdy jsme si říkali „na večeři je ještě brzo, ale máme hlad“, odcházeli jsme v době, kdy byl normální čas večeře, a říkali jsme si „lepší než drátem do oka“. Abych to tedy shrnula, jídlo bylo spíše průměrné, obsluha příšerná,
kulturní zážitek dobrý.

 

Tulúm

15. den

Ráno jsme si zaplavali v jezeře a po snídani se Petr vydal hledat nějaký servis, kde by opravili díru v pneumatice, protože se nám nechce jezdit bez rezervy. Opravili mu to za chvíli a za 50 pesos, což bylo výrazně méně, než jsem čekala. Potom jsme si ještě jednou a naposledy zaplavali v jezeře, sbalili věci, rozloučili se s kanadskými sousedy a vydali se na cestu do Tulumu. Jeli jsme asi dvě hodiny a po příjezdu do města jsme se naobědvali v thajské (!!) restauraci. Mexická kuchyně nám totiž ještě k srdci nepřirostla.

V Tulumu máme na čtyři dny zamluvené bydlení v chatce na břehu moře, ale na další dny jsme se chtěli ubytovat někde ve městě, kde to bude asi pohodlnější (a možná i levnější). Je tam dost malých hotelů a hostelů, které vypadaly, že by nás nezruinovaly, ale vůbec neberou rezervace, prý máme přijít požadovaného dne, a oni buď budou mít volno, nebo obsazeno. Zatím nevíme, jestli to máme zariskovat – přece jenom se nám nechce na Štěpána zůstat s Oliverem v Tulumu bez noclehu.

Potom jsme se vydali k moři, které leží asi 3 km východně od města. Našli jsme místo zvané Zazil-kin, kde máme rezervovanou obyčejnou chatku. Je to opravdu cabaňa bez WC a sprchy (ty jsou opodál společné), se dvěma velkými postelemi opatřenými moskytiérami, jednou zásuvkou, jednou židlí, jednou žárovkou a dvěma okny, ve kterých není sklo, jenom sítě. To je všechno. Jo a elektřina jde od 17.30 do šesti ráno, tedy v době, kdy je tma.

Hned jak jsme uložili batohy do chatky, vydali jsme se k moři, které máme asi 50 metrů od cabaně a dá se tam jít bosky (všechno jiné je v tom písku dost nepohodlné). Došli jsme
na rozlehlou pláž s jemným bílým pískem a palmami. Foukal docela vítr a moře bylo neklidné, u břehu nahnědlé zvířeným pískem a kousek dál krásně modré. Oliver a Petr začali stavět písečnou pyramidu, já jsem šla na procházku po pláži směrem k mayským ruinám, ale nedošla jsem až k nim, protože jsem byla bosky a jakmile skončil písek, objevila se rozeklaná skaliska, a po těch bych určitě bosky nešla. A stejně myslím, že je tam někde plot.

Jakmile se slunce začalo klonit k západu, vydali jsme se do naší chatky. Rozhodla jsem se, že zajdu na recepci a požádám o nějaký nábytek, protože se mi zdá směšné, že by tři lidé měli vystačit se dvěma postelemi a jednou židlí. Požádala jsem nějakého pohůnka, aby mi opatřil stůl a další židli, on řekl, že do hodiny mi je přinese… Hodina už dávno uplynula a nábytek nikde. Půjdu si jej obstarat sama, zahlédla jsem místo, kde mají hromadu židlí.

Teď je asi sedm večer, venku tma jako v pytli, Petr s Oliverem šli hledat místo, kde funguje internet, a já půjdu přinést židle a dovybavit naši chýši.

Nakonec jsem opatřila jeden stůl a další tři židle, čímž se zvýšila obyvatelnost chýše. Večeřeli jsme jenom ovoce, už se nám nechtělo jít do restaurace.

16. den

V noci bylo v chýši docela teplo a díky moskytiérám nás ani neobtěžoval hmyz, jediným rušivým prvkem byl hukot větru zvenčí, při kterém se ohýbaly palmy. Zevnitř chýše to působilo dojmem, že je venku hurikán. Ale když jsem šla v noci do vedlejší WC chýše, nebyl ten vichr tak strašný.

Oliver se ráno probudil ještě před východem slunce, takže jsem ani nemohla pracovat… šli jsme se hned podívat na pláž, která byla opuštěná, větrná a docela nehostinná. Posnídali jsme a vyrazili na nákup. Přestože v chýši není lednice ani možnost přípravy jídla, nechceme chodit třikrát denně do místní drahé restaurace. Našli jsme hodně velký a dobře zásobený supermarket, žádné skladiště s pytli fazolí, jako na venkově – ostatně jsme v místech, kam jezdí více turistů. Nakoupili jsme ovoce (to je tady výborné a levné: mandarinky v přepočtu za 16 Kč, banány za 10 Kč… ale jablka za 60 Kč, hrušky za 80 Kč… a hádejte, co má Oliver
nejraději? Správně, hrušky), pečivo, jogurt a zeleninu a s tím nějakou dobu vydržíme. Jakmile jsme vyšli z obchodu, skládali jsme na parkovišti nákup do auta a Oliver poodešel kousek od nás. Po chvíli jsem se ohlédla, a krve by se ve mně nedořezal: viděla jsem Olivera, jak se rozbíhá za námi, aniž by se podíval, a vběhl rovnou pod blížící se auto. Auto ho porazilo, ale naštěstí nejelo rychle a hned zastavilo, takže ho nepřejelo. Celé se to stalo asi deset metrů ode mě a nemohla jsem tomu zabránit… Jenom v tu chvíli, když už mi bylo jasné, že Oliver a jedoucí auto se střetnou, jsem ze všech sil a přeskakujícím hlasem zavolala jedno velmi sprosté slovo…

Potom jsem utíkala za ním, zvedla jsem ho do náruče, on kvílel, prohlédla jsem ho a měl zraněnou nožičku na chodidle. Sandálek byl roztrhaný na kusy a možná schytal část té ničivé energie, takže Oliver neměl rozdrcenou nohu.

V tom autě seděla rodina se dvěma malými dětmi. Byli moc ochotní nám pomoct a hned nás chtěli odvézt do nemocnice. Řekli jsme, že stačí, když nás tam zavedou, že pojedeme svým autem. Nebyla to nemocnice, spíš poliklinika, ale byla asi jenom kilometr vzdálená. Odnesli jsme kvílejícího Olivera do ordinace a hned a bez čekání se nás ujal mladý doktor. Důkladně Olivera vyšetřil a prohlédl a díky bohu, byla to jenom ta noha, a ještě byla jenom pořádně sedřená, nic jiného se mu nestalo (o hodinu později se mu kolem oka udělala modřina). Lékař mu to vyčistil, dal na to nějaké analgetikum, převázal a přelepil a vystavil nám účet na 600 pesos (skoro 1000 Kč). Oliver skoro po celou dobu naříkal, ale postupně se uklidňoval. Lékař mluvil anglicky a dobře jsme se dorozuměli, ale nedovedu si představit, že by se něco podobného stalo a my bychom se nedokázali domluvit.

Hned po ošetření jsme jeli do naší chatrče, uložili Olivera do postele a přemýšleli, co dál.
Bydlet prakticky na pláži plné toho nejjemnějšího písku s děckem, které má zraněnou nohu, není dobrá varianta. Kromě toho v chatě na pláži (s elektřinou jenom v noci) se toho moc nedá dělat – jenom koupat se v moři a válet v písku. Jenže kvůli větru jsou velké vlny a sluníčko svítí jenom občas, takže tím se ztrácejí důvody, proč bydlet v předražené a vcelku nepohodlné chatrči na pláži.

Snažila jsem se nehodu s Oliverem rozebrat, aby si uvědomil, co udělal špatně. Po chvíli mi skočil do řeči a požádal mě, abych o tom už nemluvila, protože ho to zneklidňuje. Zopakoval to později ještě několikrát, ale měla jsem pocit, že chce spíše říci zahanbuje.

Vymysleli jsme plán, že se zajedeme hned podívat do hotelu, kde jsme měli bydlet až za čtyři dny, a zkusíme to nějak posunout, abychom na pláži zůstali co nejkratší dobu. Ten hotel byl asi 20 km vzdálený od našeho současného bydliště v chýši.

Ještě že jsme to udělali… hotel vypadal hnusně, stál u hlavní silnice, nebylo tam nic pěkného a nevím, jak bychom tam vydrželi déle než jeden den. Rozhodli jsme se, že rezervaci zrušíme a najdeme něco jiného. (Podotýkám, že všechny rezervace jsem dělala z domova a někdy je těžko poznat, jak to vlastně na místě vypadá.)

Pokračovali jsme podél pobřeží a hledali místo, kde by se dalo pár dní slušně bydlet a kde by byla nablízku pláž. Ve městečku Akumal jsme našli malý a docela slušný hotýlek, kde měli volný pokoj. Cena poloviční než za chýši, komfort dvojnásobný. V pokoji byla dokonce lednička, což je úžasná výhoda. Na pláž je nedaleko… ale s tou Oliverovou nohou to asi na velké koupání nebude. V novém hotýlku jsme se domluvili, že přijedeme zítra, a v našem chýšovém háji jsme trochu zveličili Oliverovy potíže a dramatičnost situace a docílili jsme toho, že nám vrátili peníze za dva noclehy, takže zítra můžeme odjet do Akumalu.

Odpoledne na pláži bylo větrno, Petr s Oliverem postavili pyramidu, ale nebyli tam dlouho, i s ohledem na jeho zranění.

Pro večeři jsme si zajeli do toho supermarketu, kde ráno Oliver přišel ke zranění. Objevila jsem tam celé pečené kuře za 50 pesos (asi 80 Kč), k tomu jsme koupili kus chleba… a bylo vymalováno. Snědli jsme kuře v naší chýši, utřeli mastné ruce a byli jsme všichni po večeři.

Zítra se tedy přesuneme do dalšího městečka na Mayské riviéře, která je podle mého názoru hodně přeceňovaná, ale k tomu se snad dostanu někdy příště.

 

 

Laguna Bacalar

12. den

Ráno mě čekalo nemilé překvapení: bylo úplně zataženo. Sice teplo, ale ani jediný sluneční paprsek. Paní domácí mi řekla, že se to občas stává, ale já jsem to nepředpokládala a nepočítala jsem s tím. Nasnídali jsme se z vlastních zásob a potom jsme se vydali na pěší průzkum městečka. Laguna Bacalar je malé město ležící na břehu druhého nejdelšího mexického
jezera, které je dlouhé 60 km. Když jsme procházeli městečkem, napadalo mě jediné adjektivum, které se v souvislosti s malými městy často objevuje v knihách: ospalé.

Nikde nic, na náměstí a v přilehlých uličkách pár obchodů, a nebýt toho jezera, které je prý za slunečního svitu úžasné, nebyl by důvod tady být. Jenže jsme tady a máme zamluvené ubytování na tři noci, takže musíme doufat, že se to probere a my tu modrou barvu uvidíme. V obchodě jsme nakoupili jídlo, abychom se nemuseli stravovat po restauracích. Taky jsem tam fotila, protože zdejší obchody jsou trochu jiné než ty naše, vypadají jako ne moc uklizené skladiště. 98 procent zboží jsou konzervy, mouka, cukr, sušenky, sušené věci. Mrazáky tam nejsou vůbec, a asi dvě procenta zboží je uloženo ve dvou nebo ve třech ledničkách: pár jogurtů, nějaké sýry a uzeniny, máslo. To je všechno. Nakoupit se tam dá a hladem rozhodně nebudeme, ale do běžného standardu evropských obchodů to má hodně daleko, alespoň tady, ve venkovském městečku Bacalar.

Místní lidi nám doporučili jednu prý dobrou a levnou restauraci, tak jsme tam zašli na oběd. Byla to taková ta vývařovna s plastovými židlemi a igelitovými ubrusy, kuchyně oddělená od jídelny jenom nějakou zídkou, takže jsme mohli pozorovat, jak kuchařky dělají naše jídlo. Oliver si dal omeletu se šunkou a houbami, Petr nějaké vepřové maso a já kuřecí prsa, všechno na nějaký mexický způsob. Přinesli k tomu placky a pálivou omáčku a bylo to dobré.

Po obědě už jsme se vydali do našeho druhého bydlení, toho, které jsem tak popleteně rezervovala.

Je to skupinka malých domečků na břehu jezera. V jednom bydlí majitelka, stará paní Carolina, a ty ostatní pronajímá turistům. Všechny domky mají společnou velkou travnatou zahradu s palmami a ovocnými stromy, s houpacími sítěmi a slaměnými přístřešky, kam se lidé patrně schovávají do stínu, když svítí slunce. Zahrada leží přímo na břehu jezera, takže rovnou z domku jde člověk na zahradu a do jezera. Vstup do vody rovnou ze břehu není pohodlný, proto je tam dlouhé dřevěné molo a na jeho konci zase další přístřešek s lavičkou, kde si člověk může odložit věci a po dřevěném žebříku sestoupit do vody. Voda je neuvěřitelně čistá a klidná, je radost v ní plavat.

My bydlíme v malém domku pomalovaném výraznými barvami, kde jsou dvě ložnice, velký obývací pokoj a prostorná kuchyně. V jedné ložnici jsme my, ve druhé mladá kanadská rodina se čtyřletou holčičkou, o kuchyni a obývací pokoj se dělíme, koupelnu a WC má každá rodina vlastní. Přímo v domečcích není wi-fi, jenom na verandě hlavního domu, kde bydlí majitelka. Ale je tam dosti velký stůl s židlemi, takže se tam dá sedět.

Zabydleli jsme se v domku a odpoledne jsme strávili částečně na zahradě v houpacích sítích a na verandě. Celý den bylo zataženo, ale velmi teplo, takže jsme se šli taky vykoupat do
jezera. Jezero není hluboké, alespoň v té části, kde jsme plavali my. Vody asi tak po krk, možná trochu více, a je vidět na písčité dno, kde tu a tam roste nějaký trs podvodní trávy. Oliver plaval se šnorchlem a brýlemi, ale potom se přestal dívat pod vodu, protože, jak se vyjádřil, ta tráva mu nahání hrůzu.

Později večer jsme poseděli s našimi kanadskými sousedy. Petr má narozeniny, takže jsme otevřeli láhev tequily a pozvali sousedy na panáka. Jsou to docela příjemní lidé, žijí v Yukonu a do Mexika taky přicestovali jako my, aby na chvíli unikli před zimou a tmou.

13. den

Ráno byla obloha stejně šedá jako včera večer, ale bylo teplo. Vstávali jsme kolem půl osmé a ještě před snídaní jsme si šli zaplavat. Dopoledne se líně vleklo, pustili jsme Oliverovi pohádku, já jsem si šla asi dvakrát zaplavat. Vaření oběda – spíš bych měla napsat ohřívání fazolí a smažení vajíček – bylo příjemným zpestřením. Krátce po obědě se ale roztrhaly mraky a začalo být teplo a slunečno, přesně jak jsme si to představovali a jak to má být. Celé odpoledne jsme strávili na zahradě, v houpacích sítích a ve vodě. Oliver si hrál s malou kanadskou sousedkou na schovávanou a občas za mnou přišel, abych mu tlumočila. Připomněla jsem mu, na co je mu dobrá angličtina, a on mi řekl: Ale vy mě učíte anglicky a oni mluví kanaďansky! Je fakt, že naši sousedi jsou bilingvinní a mezi sebou mluví jenom francouzsky. Ta jejich čtyřletá dcerka střídá obě řeči bez zaváhání a podle potřeby.

Olivera baví šnorchlovat a dnes mi řekl, že ta podvodní tráva už mu nenahání takovou hrůzu. Plavala jsem asi 150 metrů od břehu, možná ještě dál, a doplavala jsem do oblasti krásně světlemodré vody, na dně je totiž jemný bílý písek. I tak daleko od břehu mi byla voda asi po bradu.

Petr odpoledne půjčil na hodinu umělohmotný kajak a vyrazil s Oliverem k protějšímu břehu. Připluli asi za hodinu a prý skutečně viděli různě modrou vodu, podle toho, jaká kde byla hloubka.

V šest hodin už je tma jako v pytli a nastává dlouhý večer, kdy je potřeba zabavit Olivera. Na řadu přicházejí karty (válka), pexeso a puzzle. Po sedmé hodině je naštěstí zralý do postele a my bychom měli večer pro sebe, nebýt toho, že se nám většinou také chce spát. Mám s sebou práci, ale skoro jsem na ni nesáhla, a to jsme tady už skoro dva týdny.

14. den

Další lenošný den na břehu jezera. Před snídaní jsme plavali, po snídani jsme si vyjeli na plavbu po laguně, byla to nájemní motorová loďka asi pro deset lidí, plavba trvala hodinu a půl a lodník nás zavezl na pár fotogenických míst. Jezero opravdu mění barvy podle toho, jak je kde hluboké. V místech, kde je malá hloubka, je voda světle tyrkysová, a s hloubkou tmavne. Na několika místech spadá dno prudce dolů, a tam je voda temně modrá.

Zbytek dne pomalu uplynul při pohupování v síti, vaření oběda a večeře, plavání v jezeře, házení frisbee a hraní s Oliverem.

V našem malém penzionu jsem získala pocit, že do Mexika a specificky k jezeru Bacalar jezdí hlavně Kanaďani, kteří mají dost té jejich dlouhé a tmavé zimy. Potkali jsme jich snad desítky a vůbec jsem se jim nedivila.

 

 

 

Celestún a Uxmal

8. den

Na dnešní den jsme měli hodně naplánováno, proto jsme snídali už krátce po sedmé hodině. Hotelová snídaně byla pořád stejná, žádné lukulské hody, ale zasytila. Dali jsme si smažená vejce (s nezbytnou fazolí, bez ní se tady nepodává snad vůbec nic), kukuřičné lupínky s ovocem a mlékem, kávu. Oliver pořád ještě nechápe mou cestovatelskou poučku, že se jí tehdy, kdy je jídlo k dispozici, protože za pár hodin, až se dostaví hlad, nemusí být žádné jídlo. Bude si na to muset přijít sám, až bude hladovět. Petr po snídani šel koupit vodu a chleba, já s Oliverem jsme balili. Nemáme žádnou představu o tom, kde a jak se dnes budeme stravovat, a protože se budeme pohybovat v odlehlých oblastech, chceme mít aspoň to nejnutnější, abychom nehladověli.

Kolem deváté jsme opustili Meridu a vydali se na asi padesátikilometrovou cestu na jih k cenotám ve vesnici Cuzamá, které prý mají být breathtaking. Mezi vesnicemi je docela slušná silnice a provoz není nijak rušný. Zrádné a ďábelsky záludné jsou ale hrby přes cestu. Ve vesnici a zejména u škol už je očekáváme, a tam jsou (většinou) i značené, ale dnes nás vyvedl z míry jeden, který byl mezi vesnicemi, z ničeho nic, bezdůvodně a neoznačený. Najeli jsme na něj naprosto nečekaně, a přestože jsme nejeli rychleji než 60 km/hod, byl to otřesný skok, při kterém spadly věci ze sedaček a srdce nám vyskočilo až do krku. Auto to naštěstí přestálo bez úhony a my jsme byli od té chvíle ještě opatrnější, skoro až paranoidní. Hlídáme si taky díry v silnici (některé jsou obrovské), a naše rozhovory v autě jsou přerušovány výkřiky: HRB!! nebo DÍRA!! podle toho, co zrovna hrozí. Nejzáludnější je HRBODÍRA, to je hrb, před kterým zeje díra, a tudíž je to všechno dvojnásob nebezpečné. Nejlepší je držet se v příhodné vzdálenosti za nějakým autem, protože podle jeho nadskakování, zpomalování a zastavování se dají rozeznat překážky.

Asi po padesáti kilometrech takto kodrcavé jízdy jsme dojeli do vesnice Cuzamá, kde jsou ty slavné cenotes. Na okraji vesnice už jsou připravení vozkové, kteří turistům nabízejí své služby. Za 250 pesos je odvezou na malém vozíku taženém malým koníkem ke třem různým cenotám a počkají, než si je turisté prohlédnou, vyfotí a případně si v nich zaplavou. Výborné bylo, že jsme tam dorazili relativně brzy a byli jsme prakticky jediní turisté. Z vozků nikdo neznal jediné anglické slovo, ale stejně jsme se nějak domluvili.

Usedli jsme do malého vozíku se dvěma sedadly proti sobě, vejdou se tam nejvíce čtyři dospělí a jedno dítě. Vozík má kovová kola a jede po takových primitivních a hodně rachotících kolejničkách, které údajně dříve sloužily k přepravě zemědělské úrody (netuším jaké, nedovedu si představit, jaké plodiny by zde mohly růst). Vozka zapřáhl malého koníka a vyjeli jsme. Zajímavé na tom bylo, že jsme jeli uprostřed jakéhosi řídkého lesa, do kterého bychom se asi jinak nedostali kvůli nepřátelské pichlavé vegetaci. Občas jsme viděli zbytky kamenných zídek, asi pozůstatky staršího osídlení.

Vozka nás postupně zavezl ke třem cenotám, do kterých se leze po žebříku. Jsou docela hluboké, počítala jsem stupně žebříku v jedné z nich a napočítala jsem jich 39. První dvě cenoty jsou malé, samozřejmě je v nich voda, ale nijak nelákala k vykoupání. Pěkné na tom bylo, že jsme tam byli úplně sami. Třetí cenota byla velká a skoro až krásná. Na jejím dně bylo hluboké jezírko čisté vody, na stropě krápníky a jakási zavěšená hnízda nějakých ptáků (nejspíš, to jenom odhaduji). Tam jsme se vykoupali, opět jsme tam byli jenom my tři. Voda byla překvapivě teplá a velkým vstupním otvorem dopadalo do cenoty denní světlo i sluneční paprsky, takže voda vypadala zářivě modře. Ve vodě byly malé černé rybičky, které nám připluly očichat nohy, a větší černé rybky, které si nás nevšímaly.

Vozka nás potom odvezl zpátky na stanoviště, jízda trvala asi patnáct minut. Blížilo se poledne a na kolejích byl poněkud větší provoz. Potkali jsme dva protijedoucí vozíky, a protože kolej je jenom jedna, museli jsme se nějak vyhnout. Náš vozka zastavil, my jsme vystoupili z vozíku, on vypřáhl koníka, vozík ručně sundal z kolejí, druhý vozík projel, vozka umístil náš vozík zpátky na koleje, zapřáhl koníka, my jsme nastoupili a pokračovali.

Pokud se týkalo jídla, naplnily se moje předpovědi, že ho nebude možné koupit. Pojedli jsme tedy suchý chleba, tvrdý plátkový sýr a sušenky, které jsem prozíravě nakoupila den předem.

Potom jsme sedli do auta a nanejvýš obezřetně jsme se vydali do Celestunu, kde máme nocovat. Hrbů a děr jsme míjeli nepočítaně, ale žádný a žádná už nás nepřekvapily, protože jsme byli fakt ostražití.

Celestun je místo na konci světa: je to zapadlá vesnice na západním pobřeží Yucatánu, o které by nikdo nevěděl, nebýt toho, že ve zdejších mangrovech a lagunách sídlí obrovské množství ptactva, mezi nimi i početné kolonie plameňáků, a je to tedy biosférická rezervace. Měli jsme zamluvené ubytování na břehu moře v jakési palapě (to je ta nejobyčejnější chatka). Tušili jsme, že to nebude nic moc, ale skutečnost předčila očekávání. Kvalita byla naprosto srovnatelná s tím, v čem jsme bydleli v Indii za 200 rupií (tady za 400 pesos). Petr nejdřív chtěl hledat něco jiného, ale potom uznal, že jednu noc v tom vydržíme.

Za důležitější jsme považovali výlet za zdejšími ptáky a plameňáky. Majitel chatiček nám zprostředkovatel jakéhosi místního majitele loďky, který nás zaveze na pozorování ptactva. Lodník přiběhl za pár minut a dohodli jsme se, „od kdy do kdy a co za to“. To všechno, aniž bychom my mluvili španělsky nebo majitel chatky či lodník anglicky. Hodně pomohlo, že jsme čmárali čísla klackem do písku. Jakmile jsme se dohodli, lodník odběhl a po chvíli připlul v motorové loďce (zapomněla jsem napsat, že naše palapa stojí na pláži na dohled od moře). Dohodli jsme se, že za 600 pesos vezme nás tři loďkou na hodinovou vyjížďku, během které uvidíme hlavně plameňáky, ale také jiné ptáky. (Vyjížďka nakonec trvala hodinu a půl).

Loďka byla pro osm lidí, my jsme ji měli sami pro sebe. Lodník plul dosti rychle podél pobřeží, až loďka docela dost nadskakovala na vlnách. Naštěstí byl den, kdy jsme Oliver ani já nezvraceli (to se dopředu nedá nikdy odhadnout, někdy zvracíme, jindy ne). Lodník ještě zaplul do jakýchsi místních doků, že musí koupit benzin. Přirazil k molu, vyskočil z loďky a my jsme čekali, Vtom se zvedl poryv větru a odnesl Petrovi jeho krásný nový a drahý panama klobouk, který má dva dny, a mrštil jím do vody. Klobouk se zvolna začal potápět. Petr se ho nechtěl vzdát bez boje, takže vyskočil z naší loďky na molo, vskočil do cizí loďky, která byla nejblíže potápějícímu se klobouku, a v nebezpečném předklonu klobouk vylovil. Byli jsme rádi, byla by ho totiž škoda (vlastně obou, Petra i klobouku). Zbytek plavby byl klobouk uložen v batohu (pravé panama klobouky se totiž prý dají srolovat do malé ruličky a potom zase rozmotat, aniž by tím utrpěl jejich tvar… uvidíme, jak se na to bude tvářit ten náš).

Lodník nás vozil po různých lagunách a zátokách kolem pobřeží, kde rostou mangrovy (poprvé jsem viděla mangrovové porosty) a přebývá různé ptactvo. Voda byla mělká, ptactvo se brodilo. Nakonec jsme připluli do mělké laguny, kde bylo několik hejn plameňáků. Nebyly jich tisíce, ale možná stovky. Vypadalo to moc hezky, modrá voda, zelené mangrovy, modrá obloha, zářící slunce a růžoví plameňáci…

Nemám moc fotek zblízka, protože jakmile jsme se přiblížili, plameňáci vzlétli. Ale bylo to moc pěkné, v zátoce jsme byli úplně sami, naprostý klid a pohoda. Lodník vždycky něco řekl španělsky, ale nějak jsme se domluvili a vždycky jsme pochopili, co nám říká. Cestou zpátky lodník zastavil u nějaké zřícené španělské pevnosti, jenom jsme se na ni podívali zvenčí, a zavedl nás pěšky do další zátoky s plameňáky. Na břehu byly hromady krystalické soli, která tam zůstává, jak se pomalu odpařuje voda. Oliver si klackem odlomil kus soli a vzal si ho, ale myslím, že až domů jej nedovezeme. (Poznámka o dva měsíce později: dovezli jsme, a teď spočívá jako artefakt u nás doma na schodišti.)

Po návratu z plavby jsme se ještě šli projít po pláži, ale za deset minut zapadlo slunce a byla tma jako v pytli. Hledali jsme něco k jídlu, ale všechny restaurace byly kupodivu dost drahé (150 pesos za hlavní jídlo je dost). Nakonec jsme si v krámku se zeleninou koupili pomeranče, banány, rajčata, jablka a obrovský ananas. Stálo to 80 pesos, najedli jsme se všichni a ještě nám zbylo na druhý den.

Byla tma a venku už nebylo co dělat, tak jsme šli do naši chatrče na břehu moře. Komfortem, úpravností a čistotou si v ničem nezadala s levným indickým hotelem. Wifina samozřejmě nebyla. Při pohledu na postele jsem rozhodla, že je čas vyndat protihmyzí spacáky. Máme ale jenom dva, takže Petr se obětoval a šel spát bez něj. Naštěstí moje obavy byly plané, ráno nebyl nikdo z nás poštípaný, takže tam asi fakt žádný hmyz nebyl.

Ale noc stejně nebyla úplně v pohodě. Bylo dosti chladno, choulili jsme se pod tenkými dekami, a kromě toho venku skoro bez ustání štěkali, vyli, kňučeli a rvali se psi – takoví ti plážoví bezdomovci. Měla jsem pocit, že jsem skoro oka nezamhouřila, ale to trochu přeháním, spala jsem, ale ne moc dobře. Kromě toho jsem pořád kontrolovala Olivera, aby byl přikrytý a nebylo mu zima. Petr na tom byl stejně. Ráno jsem se Olivera ptala, jak se vyspal, a prý výborně: zima mu nebyla a psy neslyšel.

9. den

Ráno žádné dlouhé povalování v nehostinné chýši: hned jak vysvitlo sluníčko, vydali jsme se na pláž. Jenom jsme se procházeli a pozorovali místní lidi, ptactvo a loďky. Posnídali jsme skrovně z vlastních zásob (v chýši pochopitelně není lednice a snídaně není v ceně) chleba, džem a ovoce. Vyjeli jsme asi v devět hodin a po dvou hodinách jízdy jsme dorazili do Uxmalu.

Ještě předtím ale musím popsat mexický venkov, dnes jsem totiž měla možnost pozorovat vesnice. Jsou velmi neladné: samý prach a nepořádek, nikde žádná travička. Domky jsou oprýskané a dost ošklivé, neudržované. O nějakých zahrádkách ani řeč. Po ulicích se pohybuje dost lidí, dětí i dospělých. Hodně lidí vozí náklady na dopravním prostředku, který vypadá jako náš bicykl zkřížený s dvoukolovým vozíkem. Ten bicykl má běžné zadní kolo i sedadlo, ale místo řídítek má jakési madlo, a před ním nákladní prostor v podobě vozíku, který má dvě kola. Takže je to jakási tříkolka, jenže dvě kola má vepředu. Mezi nimi je tedy korba na nějaký náklad, nebo sedátko tak pro dva lidi.

Domky na vesnicích jsou něco jako betonové krabičky: jsou opravdu malé, mají rovnou střechu, jedny dveře, okno, a to je všechno. Někdy ještě satelit, ale těch jsme moc neviděli.

Dnes jsme také vůbec poprvé viděli políčka s kukuřicí a ještě s nějakou plodinou, kterou jsem nepoznala.

Kolem jedenácté jsme dorazili na historické místo jménem Uxmal. Je to zase velký komplex budov, pyramid, nádvoří a tak podobně. Zdál se mi větší než Chichén Itzá a rozhodně tam bylo méně lidí. Bezvadné bylo, že na některé pyramidy se mohlo vystoupat po velmi příkrých stupních až nahoru. Seshora byl úchvatný pohled a já jsem měla pocit, že jsem pochopila, proč vlastně stavěli tak vysoké budovy. Dole v pralese je člověk stísněný a skoro nevidí oblohu, ale z vršku pyramidy je nádherný rozhled a člověk má pocit, že se může volně nadechnout… Možná že to byl jeden z důvodů, proč je stavěli. Pro mě by to byl důvod víc než dostatečný.

Kolem druhé hodiny jsme měli pocit, že je dost horko a že už jsme dnes viděli dostatek kamení, a jali jsme se hledat hotel, kde jsme měli rezervovaný nocleh. Ukázalo se, že hotel leží pouhých 500 metrů od historického místa. Dali nám lepší pokoj, než bylo původně domluveno, protože tu levnější část hotelu přestavují. Oliver byl nadšen z bazénu. Hotel je moc pěkný, vyzařuje z něj noblesa 30. let minulého století, kdy byl asi postaven. Máme krásný pokoj dokonce i s ledničkou, v koupelně je také vana, je to velký kontrast oproti včerejší chatrči. Na otevřených chodbách hotelu jsou staré fotografie a texty o zkoumání pyramid a o archeolozích, kteří v tomto hotelu bydleli.

Část odpoledne jsme strávili u bazénu, opět jsme tam byli jenom my tři. Číšník nám po chvíli přinesl talíř s mandarinkami a nějakým pálivým kořením, prý se to tady tak jí. Ve druhé misce přinesl kousky zeleniny také s kořením, bylo to velmi příjemné a chutné.

Hned vedle hotelu je muzeum čokolády, Petr tam vzal Olivera a já jsem zůstala v hotelu rovnat fotky a psát zápisky. Udělala jsem chybu, prý to bylo nesmírně zajímavé. Kromě informací o pěstování kakaa a výrobě čokolády tam byla i malá botanická zahrada a živé ukázky mayského folklóru, to všechno jenom pro Petra a Olivera, protože více lidí už tam nebylo. Ochutnávali také různé typy původní čokolády, která je prý hodně hořká a Oliverovi vůbec nechutnala.

Večer jsme se chystali zpátky k pyramidě, protože tam měla být light and sound show, podle našich informací v ceně vstupenky, kterou jsme už zaplatili. Jenže ouha, až jsme tam přišli, řekli nám, že si musíme koupit jiné vstupenky, protože ty denní na večer neplatí. Zas tak moc jsme po světelném představení netoužili, tak jsme šli zpátky do hotelu. Opravdu to byl kousek pěšky, takže dnes bydlíme od pyramid, co by kamenem dohodil.

Večer jsem si v hlavní hotelové hale všimla velkých fotografií význačných hostů, kteří v tomto hotelu bydleli. Bylo tam vždy uvedeno také datum, kdy zde onen host bydlel. Takže, podržte se: bydlela tady královna Alžběta, Henry Kissinger, šáh Réza Páhlaví, Indíra Gándhí, monacký kníže, dánská královna… a my, za 45 dolarů na noc, protože jsme měli rezervaci, ale souhrou náhod nám dali pokoj v luxusnější budově hotelu.

Protože široko daleko kromě dalších dvou hotelů a pyramid není vůbec nic, museli jsme na večeři do hotelové restaurace. Nebyla z nejlevnějších, a kdybychom si dali biftek, platili bychom asi 350 pesos, ale my jsme si dali polévku lima supe a nějaké místní jídlo, jehož jméno už jsem zapomněla. Bylo toho dost pro nás tři, a s předkrmem, který servírují automaticky před každým jídlem, jsme se najedli všichni. A kolikrát už člověk večeří ve stejné restauraci, v jaké jedla anglická královna (asi před čtyřiceti lety…).

Zítra nás čká dlouhý přejezd, další mayské památky a nocleh uprostřed pralesa, na to se všichni dost těšíme…